Švýcarsko a Itálie
Plán byl jasný – projet skrz Lichtenštejnsko a Švýcarsko, prohlédnout si nejvyšší alpské vrcholky, nakouknout do Francie, pár dní strávit v Itálii u jezera Lago di Garda a nakonec nabrat energii u moře. Ani tentokrát jsme nebyli sami. U Gardy se k nám připojili rodiče, Pavel Jr. a Madla. A bylo veselo...
Cestopis
den 1
Berchtesgaden
Jak už je naším dobrým zvykem, z Prahy jsme vyrazili do Berchtesgadenu. Cesta byla tentokrát náročnější. Noc před se touto částí Rakouska a Německa prohnaly přívalové deště a mnoho silnic bylo zavřených. Ale jsme na místě, na našem oblíbeném místě s překrásným výhledem. Kdysi se nás někdo ptal, proč nemáme v dodávce televizi. Když jsme mu řekli, že ji nepotřebujeme, protože máme čelní okno, moc nechápal.
Celkem 413 km
den 2
Königssee
Obersee
Ráno jsme se přesunuli do hlavního kempu v Berchtesgadenu. Je velký, moderní a přecpaný. Ale nachází se blízko jezera Königssee, kam jsme chtěli vyrazit. Pronajali jsme si tedy místo na jednu noc a vyrazili k jezeru.
Königssee je třetím nejhlubším jezerem v Německu (190 metrů) a na délku měří téměř 6,5 kilometru. Koupili jsme si lístky na místní elektrický člun a vydali se na pomalou tichou plavbu. Někde v půlce jezera člun zastavil, z kabiny vyšel lodník s trumpetou a se slovy „tady je skvělá ozvěna“ vyloudil pár falešných tónů směrem ke skále. Poté vytáhl klobouk a začal obcházet německé důchodce, kteří mu do něj s s úsměvem házeli eura. Karty nebral.
Dorazili jsme na druhou stranu jezera a pěšky se vydali dál. Náš cíl ležel hlouběji v údolí – jezero Obersee. Ikonické alpské jezero s ještě ikoničtější rybářskou chatkou. Jezero leží necelý kilometr od výstupní stanice. K chatce je třeba jezero celé obejít pěšinou, která místy vede po skalní stěně.
Cestou zpět už na trubku nikdo nehrál.
den 3
Großglockner
Kaprun
Vyrazili jsme na Großglockner, nejvyšší rakouskou horu. Naštěstí nemusíte pěšky, ale až do 2 430 metrů nad mořem vede známá Großglockner Hochalpenstraße, na které budete každých pár metrů zastavovat a obdivovat výhledy. Nebo chladit motor. Převýšení je totiž závratné. Pokud jedete osobním autem nebo na motorce, můžete vyjet ještě výš na Edelweissspitze (2 571 m n. m.). Cestu dolů pak zpříjemňují zvuky motorů přetížených karavanů a svěžím alpským vzduchem se nese vůně brzdového obložení. Ach, ty vzpomínky…
Přejeli jsme do vedlejšího údolí Kapruner Tal. Jak jeho název napovídá, nachází se v něm středisko Kaprun. My jsme ale nepřijeli za sportem ani turistikou. V roce 2000 v lanovce vedoucí tunelem na vrchol zahynulo 150 lidí a další tři se udusili kouřem, který zahalil horní stanici. Dnes už po lanovce není skoro ani památky. Koleje k tunelu byly odstraněny, tunel zazděn a svah pomalu zarůstá. Kousek od místa, kde stávala spodní stanice, je však skromný, ale velmi působivý památník.
Pokračovali jsme dál údolím Pinzgau na západ a na noc jsme zastavili na farmě u Neukirchen am Großvenediger.
Celkem 186 km
den 4
Krimmelské vodápády
Pill
Ranní slunce, zelené louky plné krav a někde v dáli, určitě spěchá doktor z hor za dalším zapeklitým případem. Výhledy jako ze seriálu. I my jsme spěchali, abysme si Krimmelské vodopády prohlédli, pokud možno, bez návalu turistů. Díky mohutnému průtoku a celkové výšce 385 m patří k nejkrásnějším vodopádům v Evropě.
Údolím jsme pokračovali dále, až do města Pill a po zbytek dne jsme si naordinovali klid a pohodu.
Celkem 87 km
den 5
Vaduz
Walensee
Splnil se nám další cestovatelský sen. Nikdy jsme z Innsbrucku nepokračovali dál na západ. A teď, konečně míříme směr Lichtenštejnsko, směr Vaduz. Cesta se klikatí udolím a my konečně přijíždíme do městečka Feldkirch, kterým vede hranice. Hraniční přechod je vlastně jen taková širší silnice s parkovištěm, kudy auta projíždějí a kde znudení celníci čekají na jakoukoli jinou než rakouskou, německou, lichtenštejnskou nebo švýcarskou spz. A máme vás! Stát! Odkud jedete? Kam jedete? Kolik vás je? Kolik toho vezete? Kolik máte peněz? No dobře...tak jeďte.
Vaduz je malé městečko, které je zároveň hlavní obcí Lichtenštejnského knížectví. Na pár metrech je všechno. Státní instituce, univerzita, katedrála, nádherný žlutý parlament a na to všechno ze svého hradu na kopci dohlíží lichtenštějnský kníže Hans Adam II. No a aby jsme toto knížectví poznali co nejlépe, rozhodli jsme se naobědvat se v místní restauraci. Servírka, která po dvou slovech odhalila, že naše němčina není stoprocentní, se zeptala se dokud jsme. Jako slovenka, 20 let žijící ve Vaduzu, nám doporučila klasiku, kterou si místní dávají k obědu. Studená klobása, kusy sýra, salát a všechny tyto poctivě připravené ingredience přelité čímsi. Pravda, gastro zážitek nezapomenutelný. Ještě nikdy jsme nejedli jídlo, které vypadalo a chutnalo jako by nás někdo předběhl.
Výjezdem z města přes Rýn jsme se dostali do Švýcarska a zamířili k jezeru Walensee. Noc jsme se rozhodli strávit na malé farmě v kopcích.
Celkem 231 km
den 6
Sumvitg
Stará paní za nocleh nechtěla ani frank, ale nabídla nám k prodeji své vlastní sýry, jogurty a mléko. Když jsme viděli, s jakou mrštností rukou likviduje masařky, které se slétaly okolo sýrů, nemohli jsme říct ne. A tak jsme utratili mnohem víc než v nějakém kempu. Snídani nám zpestřila skupina Basejumperů, dobrodruhů, kteří z hory nad námi skákali v letajících oblecích a přistávali na louce před námi.
Po snídani jsme pokračovali dál do švýcarského vnitrozemí. Cílem byla vesnička Sumvitg a hlavně Russeinerbrücke – historický most z roku 1857, překlenující soutěsku údolí Russein.
Celkem 103 km
den 7
Andermatt
Furka Pass
Totensee
Další cestu jsme si naplánovali přes soutěsku Schöllenen. Toto úzké hrdlo nad řekou Reuss lidé poprvé překonali již v roce 1200, kdy, podle pověsti, jediný, kdo byl schopen most vybudovat, byl sám ďábel. Proto původní most nese jméno Ďáblův (Teufelsbrücke). Dnes jsou v tomto sevřeném místě mosty hned tři: původní, nový silniční a železniční. Také si můžete projít obranný tunel, který vybudovala švýcarská armáda a který, při napadení, měl zůstat jedinou cestou skrz soutěsku. A do toho všeho se ještě vešel velký, ve skále vytesaný, pomník bitvy napoleonských válek, která se zde odehrála.
Z údolí stoupáme serpentýnami výš a výš, zelená krajina zůstává hluboko pod námi a okolo nás jen alpinská tundra. Jsme ve výšce téměř 2 500 metrů nad mořem a okolo nás jen lišejníky...a oprýskaný hotel. Vypadá opuštěně, ale pár aut u něj stojí. Zastavujeme, nahlédneme dovnitř a tam moderní kavárna plná hostů. Necháme se zlákat na kávu s epickým výhledem. Epické to mohlo být ještě víc. O pár centimetrů Petru minulo těžké dubové prkýnko, které spadlo obsluze z baru o patro výš. Ta se s hipsterským klidem usmála a poděkovala za jeho vrácení.
A zase serpentýny, tentokrát směrem dolů. V jedné z nich míjíme povědomou stavbu. No jistě, je to on, slavný hotel z bondovky Goldfinger. Zastavujeme na blízkém parkovišti. Hotel je sice zavřený, ale parkoviště je plné. Hned vedle hotelu je totiž Rhónský ledovec. Kdysi majestátní, sahající až do údolí se jen za posledních 150 let zkrátil o 1,3 kilometru na dnešních deset. A co víc, během několika desetiletí má zmizet úplně. Za poplatek je možné projít si místa, kam ledovec dřív sahal a dokonce se podívat do jeho nitra, do kterého jsou vydlabané tunely zářící neskutečnými barvami.
Den ještě nekončí. Sjíždíme sice do údolí, ale jen abysme se vyšplhali na další kopec – do průsmyku Grimmselpass.
Celkem 78 km
den 8
Grindelwald
Crans-Montana
Bramois
Kempování ve výšce přes 2 000 metrů přináší spoustu neobvyklých zážitků. My jsme zaparkovali u jezera Totensee, s impozantním výhledem na okolní hory. Během večeře v blízké restauraci se přivalil mrak, který celé okolí neprodyšně zahalil mlhou. To vše trvalo asi tři minuty. Cestu zpět k autu jsme pak skoro nenašli a parkování na okraji hlubokého srázu se rázem stalo mnohem zajímavější. Z výhledů tak nic nebylo a navíc jsme při odjezdu přejeli náš oblíbený skládací lavůrek. Nechť je mu tamní popelnice na plasty lehká...
Další zastávkou byl kaňon Grindelwald. Jeden a půl kilometru dlouhý a tři sta metrů hluboký kaňon vyhloubený odtávajícím ledovcem. Krásné místo plné barev a turistů.
Po cestě jsme míjeli zimní středisko Crans-Montana. A protože si pobyt v tomto městečku pamatuju z dětství, zajeli jsme se podívat, jak vypadá dnes. Přeplněně, velmi draze, a to není hlavní sezóna. Rychle jsme si prošli centrum, nasedli do auta a pokračovali dál do Bramois, do malého klidného rodinného kempu.
Celkem 222 km
den 9
Euseigne
Grande Dixence
Chamonix-Mont-Blanc
Kousek výš nad Bramois se skrývá jedna z nejvýznamnějších švýcarských geologických památek - přírodní pyramidy v Euseigne. Tyto až 15 metrů vysoké útvary začaly vznikat na konci doby ledové, kdy led odtával. Déšť a voda z tajícího ledu postupně odplavovali měkčí horniny. Velké balvany pak fungovaly jako střecha a chránily horniny pod sebou.
Ale teď už rychle na královnu švýcarských přehrad – Grande Dixence. S korunou v nadmořské výšce 2 365 m a výškou 285 metrů jde o nejvyšší gravitační přehradu na světě. Vede k ní klikatá silnice údolím Val d'Hérémence, které se ve svém závěrečném úseku mění na sérii serpentín. Auto jsme zaparkovali pod hrází a pěšky vyrazili ke stanici lanovky, která nás vyvezla na korunu hráze. Kolem jezera přehrady vede silnice, kterou protkává řada tunelů. A v nich švýcarská specialita: na začátku tunelu vypínač světla s časovačem. Pokud se flákáte, tak si třeba půlku tunelu užijete jen se světlem z mobilu.
Přejeli jsme hranici do Franice a do Chamonix jsme dorazili k večeru. Centrum plné obchodů se zimním vybavením a barů nebylo naším hlavním cílem. Na další den jsme totiž měli zarezervované lístky na lanovku, která nás měla vyvézt nahoru na horu. Už od odjezdu z domu se Petra na tuto část výletu opravdu netěšila. Přitom taková pecka! Aiguille du Midi, 3 842 metrů vysoký vrchol s neopakovatelným výhledem na Mont Blanc.
Celkem 131 km
den 10
Aiguille du Midi
Půlka posádky nadšením nemohla dospat a druhá půlka hrůzou nespala vůbec. Až ráno jsme viděli, co nás čeká. Nad námi, vysoko nad mrakama, na nás shlížela Aiguille du Midi.
Přesunuli jsme se na parkoviště u spodní stanice a čekali na náš časový slot. Zatím si čteme zajímavosti o lanovce: až do roku 2017 kabinová lanovka s největším převýšením na světě. Ze spodní stanice ve výšce 1 035 m do přestupní stanice ve výšce 2 317 m. A pak, bez jediného podpůrného pilíře, do 3 777 metrů nad mořem.
Cesta nahoru byla milosrdná. Mlha a mraky skryly hluboké rokliny pod námi. Pocitově spíše výtah než lanovka. Výtah do 900. patra. Po otevření dveří jsme se ocitli v jiném světě – jako na polární stanici. Vše strohé, funkční, omrzlé, studené. Vzduch řídký a hůř se dýchalo. Okolo jen bílá mlha a mráz.
Tato neuvěřitelná stavba z roku 1955 z části zahloubená, z části zavěšená na skále, nabízí nejen vyhlídkové plošiny, pozorovatelny a zázemí pro turisty, ale také výzkumnou stanici zkoumající vliv nízké hladiny kyslíku na člověka. A hlavně funguje jako výchozí bod pro zdolávání okolních vrcholků v čele s Mont Blanc.
Nedostatek kyslíku byl znát, vystoupat jedno patro nám dalo zabrat, občas jsme se museli zastavit a rozdýchat. Spoustě lidí nebylo dobře, pár jich dokonce žadonilo u obsluhy lanovky o možnost dřívějšího odjezdu. Petra nejvíce ocenila venkovní děrované schody zavěšené nad dvěma kilometry ničeho.
Nakonec se nám zadařilo, mraky se rozestoupily a objevil se Mont Blanc. Tak blízko a zárověň daleko. Obzvlášť pro skupinky horolezců, které jsme viděli stoupat směrem k vrcholu.
Stálo to za to!
Celkem 148 km
den 11
Lago di Viverone
Ještě večer jsme vrátili do Švýcarska a pak na druhou stanu hor, do Itálie. Tentokrát tunelem pod průsmykem Velký svatý Bernard. Hraniční přechod v tunelu jsme ještě nezažili a zároveň jsme si neuvědomili, že opět vjíždíme do EU. Tímto zdravíme, malého italského celníka, který si vzteky skoro rozbil svoji boudu.
Tentokrát jsme usnínali s výhledem na Matterhorn a druhý den se přesunuli k jezeru Lago di Viverone. Možná to bylo tím, že jsme byli ještě plní zážitků, ale toto jezero nás vůbec nebavilo. Nikde nic, jen podivné restaurace s igelitovýma zahrádkama. A tak jsme zbytek dne strávili relaxováním u auta.
Celkem 73 km
den 12
Lago d'Iseo
Další den, další italské jezero. Po cestě nám začaly vrzat šoupačky. Ukázalo se, že je to povoleným šroubem na jejich kolejnici. A protože už nešel dotáhnout, úkol zněl jasně: v Miláně se stavíme na vrakovišti a šroub seženeme. Projíždíme předměstím různými areály plnými vraků a hledáme nějakou zmínku o Mercedesu. A měli jsme štěstí. Pod orezlým logem sedí hlouček obtloustlých překupníků. Ač neradi, zastavujeme. Petra zůstává v autě a ja jdu vyjednávat. Když jsem vysvětlil, co sháním, nejstarší z nich pokynul na mladšího, ten na mladšího a ten zase na mladšího až mě za ruku chytil asi desetiletý chlapec a odvedl do hloubi vrakoviště. Na jeho úplném konci jsme zastavili u kupy šrotu. Kluk něco zakřičel a z pod kupy vylezl mechanik. Šroub nemám, ale zkus tady ty dva. Třeba budou pasovat. Pak se mě zase ujal kluk a odvedl mě za bossem. Když viděl, co si odnáším, mávl rukou. Tak jsme mu alespoň věnovali dvě české Plzně. Jo, a ty šrouby nepasovaly.
V obrovském a drahém kempu u Lago d'Iseo bylo plno. Naštěstí. Museli jsme tak popojet o pár kilometrů dál a díky tomu jsme narazili na malý, příjemný kemp. Vlastně byl nejvíc příjemný tím, že v něm skoro nikdo nebyl. Ranní pohodu sice narušil uklízeč, který si výtahl velkou televizi z okna ven na zahrádku a pustil italskou ranní diskoshow, ale jako místo pro přespání nám to bohatě stačilo.
Celkem 195 km
den 13 – 16
Lago di Garda
Po západní straně jezera jsme dorazili až na jeho sever, do městečka Torbole. Zaparkovali v kempu kousek od centra a vydali se přebrat byt, ve kterém zbytek rodiny následující čtyři dny bydlel. Samozřejmě kromě Madly, která spala s námi v autě.
Každý den jsme vyráželi na výlety kolem jezera, koupali se a užívali si to, že nikam nemusíme.
Celkem 113 km
den 17
Lido di Pomposa
Přesunuli jsme se k moři do městečka Lido di Pomposa. Cesta italským vnitrozemím byla dost jednotvárná. Jen roviny a na nich náklaďáky plné čerstvě sklizených rajčat. Přijeli jsme ke dvoupatrovému domu, který jsme pro rodinu předem zarezervovali. Pobyt přes Airbnb sliboval sice pobyt v domě s majitelem, ale soukromí. Přivítala nás Mína - starší paní z Milána, která dům využívá jen přes léto. Milá paní, která mluvila jen italsky a pořád se vyptávala, kde máme to bambino. Na naši odpověď, že je na cestě s rodiči, se tvářila trošku zmateně. Odjeli jsme s Madlou na okraj města do kempu, zaparkovali auto a čekali, až zbytek rodiny dorazí. Cestou se zdrželi na obhlídce památek.
Večer jsme měli sraz u domu. Už z dálky nevypadali účastníci tohoto sociálního experimentu nadšeně. Rodiče byli nešťastní z toho, že Mína nebydlí v horním patře, ale s nimi dole. Patro je totiž samostatný byt a patří jinému majiteli. Pavel Jr. nebyl šťastný, že nemá vlastní pokoj a spí na chodbě za závěsem u bojleru. A Mína, že to bambíno má skoro čtyřicet let a 100 kilo.
Nutno říct, že to u Míny stejně bylo fajn. Po počátečních rozpacích a pomoci google překladače jsme spolu strávili několik příjemných večerů. Rodiče za přispění slivovice začali plynně mluvit italsky a Mína česky. Navíc bývala celý den pryč a večer se vracela s vlastnoručně nalovenými mušlemi, uvařila večeři a vůbec nám byla skvělou hostitelkou, se kterou jsme dodnes v kontaktu.
V den našeho odjezdu Mínu navštívila její kamarádka. Když viděla, že máme sbaleno a odjíždíme, rychle volala svého manžela, který nám prý ještě něco chce. Během pár minut se do ulice vřítilo auto a z něj vyskočil malý intenzivní pán. Až po chvíli jsme pochopili, že nepožaduje mafiánské výpalné, ale pokouší se o kouzelnické číslo. Tak jsme tam dvacet minut stáli, s taškami v rukou, a sledovali, jak po přetržené tkaničce od bot posouvá uzel tam a zpět. Nezapomenutelné.
Po cestě nám upadl výfuk.
Celkem 248 km
den 18
Comacchio
Mína nás poslala do blízkého malebného městečka Comacchio. Tyto „malé Benátky“ jsou, na rozdíl od těch velkých, poloprázdné, bez ulic plných turistů, naháněčů a poplatků. Zato je plné útulných kaváren a restaurací, ve kterých připravují speciality z úhořů, žijících v okolních mokřadech. Úhoře zde loví stále stejným způsobem už od dob starých Římanů.
Celkem 26 km
den 19 a 20
Ossiacher See
Traunsee
Cestou do prahy jsme přespali u alpských jezer Ossiacher See a Traunsee. Toto příjemné osvěžení po dlouhé cestě samozřejmě nejvíc ocenila Madla, které bylo nejvíc vedro. Od Traunsee jsme vyrazili přes Pasov domů. Těsně před hranicí nás předjelo neoznačené policejní auto. Dva postarší, plynně česky mluvící, němečtí policisté pátrali po běžencích a kontrabandu. U nás vypátrali jen zpruzelou Madlu a tak nám popřáli šťastnou cestů domů.
Celkem 626 km
