Balkán a Turecko
Čekala nás cesta na balkán a tak jsme se rozhodli našeho Sprintera upravit. Dostal vyšší podvozek, větší disky a pevnější offroadové pneumatiky. Přibylo také několik přídavných světel a přední ochranný rám. Balíme, jsme připraveni na Východ. Teda skoro připraveni.
Cestopis
den 1
Maribor
Stává se už tradicí, že si auto od našeho mechanika vyzvedáváme pár hodin po plánovaném odjezdu. Ani tentokrát to nebylo jinak a první část cesty, do slovinského Mariboru, proběhla za tmy. Zato ale po prázdných dálnících. První noc jsme parkovali u restaurace na předměstí Mariboru, u řeky Drávy.
Celkem 531 km
den 2
Banja Luka
Jajce
Přes chorvatské roviny jsme se dostali na bosenské hranice. A hned po jejich překročení jsme se ocitli o pár desítek let zpět v čase. Vše bylo tak nějak oprýskané, omšelé, staré...
Zastavili jsme na první pumpě za hranicemi. Ochotný pumpař přiskočil k autu, otevřel víčko nádrže ...a to mu zůstalo v ruce. Utrhnul jeho gumový úchyt a když dotankoval, začal se po víčku shánět. Po neúspěšném přesvědčování, že nám ho přeci vracel, se víčko našlo zapadlé kdesi na zemi za stojanem. Nevadí, víčko máme, jedeme dál.
Nádherným skalnatým udolím přijíždíme do města Jajce. Historické město na soutoku řek Pliva a Vrbas, ve kterém bývali korunování bosenští králové, se dodnes pyšní středověkými hradbami, ruinou hradu a hlavně úchvatným vodopádem na řece Plivě. Také se tady narodil náš kamarád a slíbili jsme, že zkontrolujeme jeho rodný dům, který s rodiči museli, kvůli válce, opustit.
Celkem 373 km
den 3
Mlinčići
Sarajevo
Jen pár minut jízdy proti proudu řeky Plivy je Mlinčići – soustava malých středověkých mlýnů, ve kterých zdejší obyvatele mleli obilí. Také jsme se vykoupali v jedné z azurových lagun Plivského jezera, kolem kterého k Mlinčići pojedete.
Cestu do Sarajeva jsme měli naplánovanou po silnicích první třídy, což v Bosně velmi často znamená drncání po prašné štěrkové polňačce. Petra měla skvělý nápad a s velkým předstihem zarezervovala místo v minikempu nad Sarajevem. A tak jsme si mohli užít neskutečný výhled na bosenské hlavní město. Večer jsme vyrazili na jeho obhlídku, v restauraci na náměstí si dali čevapi a šli spát.
Celkem 169 km
den 4
Sarajevo
Srebrenica
Národní park Tara
Další den jsme se vydali do města znovu. Tentokrát po stopách války, která se tudy v devadesátých letech prohnala. Po celém městě lze najít její připomínky – nejen poničené fasády, ale třeba také Tunel spásy – 800 metrů dlouhý, ručně vyhloubený tunel pod sarajevským letištěm, který byl při obléhání Srby jedinou zásobovací trasou pro celé město. Cestou dál na východ zastavujeme u areálu bývalé bobové dráhy, kde se v roce 1984 konala zimní Olympijáda. Za války Srbové využívali toto místo k ostřelování města, dnes zde zbylo jen betonové torzo uprostřed lesa. Navíc míjíme federativní hranici a vjíždíme do srbské části Bosny. Opět se vše mění, domy jsou více zanedbané, auta oprýskanější, lidé se více mračí a všude vlají vlajky, které jsou jen stranově obrácené oproti ruským...
Blížíme se k Srebrenici, městu, které je symbolem hrůzy války v bývalé Jugoslávii. Kousek před městem stavíme u památníku a hřbitova, kde má svůj hrob 8 373 bosenských mužů a chlapců, přičemž více než 1 500 obětí je stále pohřešováno. Hned přes cestu je areál továrny, který napřed fungoval jako základna vojáků UNPROFOR, později jako místo, odkud byli Bosňáci deportováni na popraviště. Dorazili jsme po zavírací době a v celém areálu byl pouze hlídač. Po krátkém povídání nás do továrny pustil samotné a my jsme si ji celou mohli projít v klidu bez turistů...a bez průvodce.
Město samotné zajímavé není. Dokonce jsme v něm nenarazili na jedinou připomínku těchto událostí. Možná proto, že posledním zdejším starostou je etnický Srb, který o masakru prohlašuje: ‚Bůh ví, jak to tehdy bylo‘...
Celkem 212 km
den 5
Národní park Tara
Národní park Sutjeska
Včerejší odjezd ze Srebrenice stál za to. Když se nekonečně klikatící asfaltka nečekaně změnila v blátivou lesní cestu, narazili jsme na spadlý strom. Ten nás ale nezastavil. Vytáhli jsme sekyru a za pár minut pokračovali dál. K srbské hranici je to už jen pár kilometrů. Míříme k hraničnímu mostu přes jezero Perućac. Když jsme se konečně vymotali z lesa, byla už tma. K mostu přijíždíme pozdě – přechod je na noc uzavřen. Nezbývalo než pokračovat po rozbité silnici podél jezera. Po pár kilometrech se na naši polní cestu napojuje krásná nová asfaltová. Podle mapy se zdálo, že je trasa delší, ale rychlejší. Odbočujeme, míjíme nově postavenou mešitu, silnice začíná změtí zatáček stoupat do kopce. Před námi je konečně horizont a za ním....přes cestu plot. Silnice široká přesně na naše auto, z jedné strany kamenná zídka, z druhé sráz. A začíná pršet...
Konečně přijíždíme na hraniční přechod. Je půlnoc, nikde nikdo. Jen my a dva bosenští celníci. A ti se rozhodli, že nikam nepojedeme, prý protože jsme v Bosně déle než tři dny a nenahlásili jsme se na policii. Víc než hodinu se s nimi snažíme domluvit a vůbec nám nedochází, o co jim jde. Naštěstí je obměkčila informace, že jedeme z Jajců, kde se narodil náš kamarád a hlavně...na hranici přijeli další tři auta, a tak něměli čas nás dál držet. Na rozloučenou se na nás usmáli s přátelským poplácaním po rameni prohodili, že příště by to chtělo každému 20 euro do pasu.
Škrábeme se serpentýnama národního parku Tara. Jsme konečně v Srbsku a chystáme se přespat u restaurace v horách. Po nekonečném dni konečně vidíme světlo na konci tunelu. A to opravdu. Tunel vytesaný do skalního masivu Tara nás přivádí k cíli naší dnešní cesty. Zaparkovali jsme a zamířili do restaurace, abychom si dali zasloužené pivo a domluvili přespání. Hostinský nás vítá, pivo nenabízí, naopak oznamuje, že zavírá a jede na noc dolů do údolí. Na parkovišti klidně spěte, ale ven nechoďte, jsou tady všude medvědi.
Druhý den procházíme stezkou parkem, přes výhlídky na řeku Drinu a překrásnou okolní přírodu. Medvěda nepotkáváme.
Rádi bysme viděli Kosovo a překročit hranici ze Srbska je téměř nemožné. Proto se odpoledne vracíme zpět do Bosny. Zastavujeme v obci Tjentište, odkud se vyráží na nejvyšší bosenskou horu – Bosanski maglić.
Celkem 165 km
den 6
Bosanski Maglić
Mostar
Bosna – země, kde vás nechají autem vyjet skoro až na vrchol jejich nejvyšší hory. Ráno vyrážíme z Tjentište a po pár minutách jízdy přijíždíme k dřevěné boudě hlídače parku. Platíme za vjezd a po nové asfaltové silnici se pokračujeme dál. Sprinter si spokojeně vrní a my se těšíme na bezproblémový den. Za první zatáčkou ale asfaltka končí, a další dvě hodiny se plazíme blátem, strouhami, potokem, přes balvany a v posledním úseku dokonce po skále. Celé auto se kroutí všemi možnými směry, nádobí v kuchyni se stihlo samo třikrát přerovnat a podlahu zaplnily zbytečnosti, které jsme za těch pár let provizorně zastrkali do všemožných úkrytů.
Zastavujeme na náhorní plošině pod vrcholem, výhledy jsou opět dechberoucí a začínáme se připravovat na túru. Rádi bysme došli k černohorskému jezeru Trnovačko. U auta se objevil místní pasák krav. Přátelský, větrem ošlehaný děda, který v horách žije od jara do podzimu a tak jeho jedinou zábavou je obrážet turisty na parkovišti, prohodit pár slov, přidat několik tipů, vyptat si pivo a cigarety. Popřál nám štastnou cestu a že se na nás za těch šest hodin těší.
První část trasy byla velmi příjemná, cesta volně klesala po vrstevnici, klikatila se podél kopců a hlavně nabízela úžasná panoramata. Míjíme ceduli oznamující vstup do Černé hory. Pak se cesta změnila v pěšinu a prudce se stočila dolů do údolí. Na jeho konci se opět prudce zvedla a po velkých kamenech stoupala do sedla mezi kopci. Zbýval kilometr k jezeru, když jsme potkali několik českých turistů. Oběma se nám zvedl tep, když nám oznámili, že u jezera je něco jako celnice, kde se kontrolují doklady a platí vstup. Naše peněženky totiž zůstaly v autě na předních sedadlech. A tak celník u jezera ani nestačil vyběhnout ven, jak rychle jsme si ho prohlédli a za tři hodiny jsme byli zpět u auta a u nevěřícně zírajícího dědy.
Celkem 164 km
den 7
Mostar
Vodopády Kravica
Dubrovník
Přenocovali jsme v kempu u Mostaru a ráno vyrazili do města. A protože už od noci pršelo, tak ve městě nebyli skoro žádní turisti. Po válce obnovené kamenné historické centrum, všudypřítomné krámky nabízející vše od orientálního koření přes perské koberce až po Aladinovy lampy. Takový malý balkánský orient. Slavný most ze 16. století přes řeku Neretvu, který byl, jako symbol propojení, v roce 1993 zničen a roku 2004 znovu postaven, výborné balkánské speciality, ale i spousta dodnes neopravených domů poničených nesmyslnou válkou. To vše je dnes Mostar. A pozor, ten most za deště opravdu klouže.
Jen asi 25 kilometrů za Mostarem se nachází vodopády Kravica. Přírodní památka na ponorné řece Trebižat. Podle průvodce jsou to přes 120 metrů široké a 26 až 28 metrů vysoké vodopády. Skalní práh je porostlý travinami, mechy a lišejníky, okolí je lesnaté. V minulosti byly u vodopádů četné mlýny. Fotky vypadaly nádherně a tak jsme zaplatili vstupné a těšili se na další přírodní klenot. Už cestou od auta nás překvapilo, že kolem procházejí lidé v plavkách a projíždí turistický vláček. Pochopili jsme hned, jak jsme k vodopádům dorazili. Tato přírodní památka je dnes jen kulisou pro zábavní aquapark, ve kterém duní hudba a příroda nikoho moc nezajímá. Tohle v průvodci nebylo.
Zklamaní nasedáme do auta a pokračujeme dál směrem na Dubrovník.
Celkem 175 km
den 8
Dubrovník
V Dubrovníku je pouze jeden kemp a ten si za noc účtuje 75 euro. Městem jsme tedy jen projeli a zaparkovali o 10 km dál v kempu za eur 20. Zpět do města jsme pak vyrazili autobusem. Dubrovník dostál své pověsti. Jeho centrum bylo přeplněné turisty a ceny přemrštěné. Alespoň jsme se vykoupali na jedné z městských kamenných pláží, ochutnali zdejší pivo a vyrazili zpět do kempu. Na památku si odvážíme láhev místního ginu těšíme se zase do hor.
den 9
Kotor
Pohoří Prokletije
Pokračujeme dál na jih do Černé hory. Máme dvě možnosti – Kotorský záliv překonat trajektem nebo ho celý dokola objet. Zvolili jsme druhou možnost, a tak se můžeme podívat přímo do města Kotor. Je to vlastně takový malý Dubrovník, jen s mnohem méně turisty a celkově přívětivější atmosférou. Chtěli jsme se podívat i na pevnost nad městem, ke které vedla spousta schodů. Ten den bylo úmorné vedro a kompletně zpocený Ind, který z posledních sil sestupoval ze schodů, nás přesvědčil, že to není nejlepší nápad.
Projíždíme Podgoricou a zastavujeme na začátku Prokletého údolí. Toto údolí je součástí pohoří Prokletije, které se táhne z Černé hory přes Albánii a Kosovo. Noc strávíme v nově otevřeném kempu Titograd. Bývalá jatka jsou nyní provozována rodinou jako rekreační centrum. Jako restaurace se tady využívá velká vykachličkovaná místnost s háky pro přepravu masa na stropě.
Se zapadajícím sluncem začal údolím vát čím dál silnější vítr. V noci jsme se vůbec nevyspali a nad ránem jsme dokonce museli auto otáčet po větru, aby se alespoň o trochu míň houpalo. To vše ale mělo jednu výhodu, po ranní sprše Petra nemusela ani vytahovat fén.
Celkem 159 km
den 10
Peć
Ráno se vydáváme dál do údolí. Stavíme u lanového mostu přes řeku Morača. Tento rezavý most si vybudovala místní rodina, aby měla snazší přístup na své pozemky. Vstup 2 eura na osobu, platí se u paní s marmeládou.
Přijíždíme na hranici s Kosovem. A protože zde neplatí naše zelená karta, musíme si vyřídit pojištění auta, jinak nás do země nepustí. Úchvatnou krajinou přijíždíme do města Peć neboli Peja, které je zdejší základnou pro turistické výlety a horolezecké výpravy. Dnes městem jen projíždíme, protože míříme dál do hor. Po rozbité silnici jsme se vyškrábali k novému velkému srubu – penzionu pro turisty. Majitel nás nechal nocovat na zahradě a na oplátku jsme souhlasili s večeří. Místní tradiční čtyřchodové menu jsme neměli šanci sníst, ale bylo opravdu skvělé. Penzion měl, kromě nás, jediného hosta – německého padesátníka, který pěšky procházel celým Balkánem.
Celkem 169 km
den 11
Hotel
Peć, město známé už ze starověku, místy svým ruchem připomínalo Asii. K tomuto dojmu přispívá i Bankkos Building, známá stavba v centru města připomínající pagodu. V okolí města je také několik srbských pravoslavných klášterů, které dodnes hlídají vojáci NATO.
Odpoledne jsme překročili hranice do Albánie. Pro přenocování jsme si vybrali hotel u dálnice, který má na svém dvoře několik míst pro obytňáky. To, co vypadalo jako nouzové místo pro přespání se rázem změnilo skoro v pobyt v pětihvězdičkovém hotelu. Z recepce nám přímo do auta nosili chlazené nápoje a ovoce a venkovní bazén s obsluhou jsme většinu času měli sami pro sebe. Parkování za hotelem mělo ovšem dvě nevýhody. Prvním problémem byly klimatizace hotelu, které na dvůr pouštěly teplo a byly celkem hlučné a o druhém problému jsme si přečetli večer před spaním v aplikaci P4N. Několik recenzentů psalo, že je probudil křik slepic, které na dvoře připravují pro hotelovou kuchyni. A opravdu. Ráno přijela dodávka, vyložila několik klecí se slepicemi a příjemné to nebylo.
Celkem 262 km
den 12
Tirana
Ohridské jezero
Přijíždíme do Tirany, hlavního města Albánie. Nikde ani památka po prodejcích prázdných DVD a štěňat, které jsme potkávali celou cestu přes Albánii. Žádné babky vezoucí v kolečku hořící oheň, ale ulice plné černých mercedesů a kasin. Parkujeme v centru na hlídaném parkovišti. Hlídač chtěl, abysme mu nechali klíče od auta, ale máme pocit, že spíš bysme se vrátili, přinejlepším, k prohledanému autu.
Procházíme se centrem a protože je čas oběda, sedáme si na zahrádku jednoho z bister. Nabídka je lákavá a ceny víc než přívětivé. Ojednáváme mnohem víc jídla, než dokážeme sníst. Ale odolat všem těm dobrotám prostě nejde. A tak se cpeme, co to jde, místní na nás nevěřícně zírají a nám je to jedno. Teda jen do chvíle, než jdeme dovnitř zaplatit a zahlédneme, v jakých podmínkách jídlo skladují a připravují.
Pozdě večer přijíždíme do Severní Makedonie, k Ochridskému jezeru. Toto 3–4 miliony let staré a 285 metrů hluboké jezero je zapsáno na seznamu UNESCO. A taky v jeho okolí žije několik druhů hadů včetně vodních a zmije obecné.
Koupání nás nezlákalo.
Celkem 155 km
den 13
Ohrid
Snídani v restauraci na břehu jezera nám zpestřili hadi, vylézající z vody a skupinka místních, kteří je od stolů házeli zpět do vody.
V historickém městě Ohrid je prý 365 kostelů. Je zapsáno na seznam UNESCO a první zmínky o něm jsou dokonce už ze 4. století před naším letopočtem. My jsme nahlédli do kostela Panny Marie Perivleptské postaveném v roce 1295. Město je zajímavou směsí pravoslaví a islámu, kdy se střídají velmi staré pravoslavné chrámy, mešity nebo třeba turecké lázně.
Pokračujeme dál na jih, v severním Řecku nás zaujala varovná cedule na dálnici – pozor na medvědy a divoká prasata. Na noc jsme zaparkovali v jednom z přímořských kempů. Místo mezi "starousedlíky" s nepojízdnými přívěsy, plůtky, květináči a bezbřehou kýčovitou výzdobou pro nás bylo utrpením. Šli jsme brzy spát, abysme ráno mohli co nejdříve zmizet.
Celkem 330 km
den 14 – 16
Chalkidiki
Konečně jsme dorazili na Chalkidiki, poloostrov, který, oproti severu země, začíná připomínat Řecko. Poloostrov tvoří tři prsty, z nichž severní Athos je běžnému člověku téměř nepřístupný. Nachází se zde mnišský stát, tvořený dvaceti mužskými kláštery – monastýry. Legenda říká, že horu Athos navštívila Panna Marie, prohlásila ji za svatou a zakázala vstup ženám i zvířatům samičího pohlaví. Athos je tak jediný poloostrov v Řecku, na který mají ženy zakázaný vstup. A to už více než 1000 let.
My jsme si vybrali prostřední z prstů – Sithonii. Vyprahlý, ale s nádhernými plážemi a výhledem na Athos. Strávili jsme tady pohodové tři dny a protože jsme měli spoustu času, vyrazili jsme na kolech na průzkum okolí. Většinu času jsme ale stejně trávili na překrásné poloprázné pláži nebo ve stínu u auta.
Celkem 114 km
den 17
Nea Karvali
Nastal čas přesunout se dál a po pobřeží Egejského moře jsme zamířili do Turecka. Cesta to byla dlouhá, a tak jsme první noc strávili u řeckého městečka Nea Karvali. Pláže byly o poznání horší, moře špinavější a smradlavější. V dáli na horizontu pluly nákladní lodě a pryč byla řecká idylka z Chalkidiki.
Celkem 227 km
den 18
Alexandrupoli
Murefte
Na snídani jsme zastavili v posledním větším městě v Řecku, v Alexandrupoli. Podle jeho jména a polohy jsme čekali staré antické město. Jaké překvapení, když jsme zjistili, že je to vlastně nezajímavý přístav, který byl založeno teprve v roce 1875 jako malá rybářská vesnice.
V poledne jsme dorazili na tureckou hranici. Už z dálky byl znát, že opouštíme EU a přijíždíme do jiného světa. Míjíme nespočet bezpečnostních kontrol, monitorovacích kamer, vlajek s půlměsícem a řadíme se do šestiproudé fronty na odbavení. Je pravé poledne, z amplionů se začíná ozývat muezín svolávající k modlitbě a provoz se zastavuje. Když je po všem, na hranici se vrací život. Mezi auty procházejí ozbrojení vojáci se psy, celníci kontrolují kufry a pomalu se posouváme ke kontrolnímu stanovišti. Ty jsou postupně tři. Jedno řeší nás, druhé náklad a třetí, policejní, naše auto. Vše dopadlo dobře a my jsme byli oficiálně v Turecku.
Pro přenocování jsme si, podle cestovatelských recenzí, vybrali spot u města Murefte. Jednoduché stání ve stínu borovic a party mladých surfařů. Při příjezdu vypadalo místo skvěle. Pohodová atmosféra a ochotní majitelé. První menší komplikace nastala, když jsme si v kiosku chtěli dát vychlazené pivo. Po chvíli hledání barman našel poslední dvě lahve. Naštěstí, jako správní češi, vezeme zásoby z domova. Sedíme u auta a začínáme se rozhlížet okolo sebe. Při bližším pohledu začíná celé to místo vypadat podivně. Z několika poloroztrhaných stanů občas vylezl člověk a zmizel někde v dálce. U centrálního ohniště se najednou začala pohybovat hromada hadrů a z ní vypadl další člen party. Kousek od nás se posadil zvláštní starší chlapík celý v černém, koukal do mobilu a koutkem oka sledoval, co děláme. Zvláštní místo.
Začalo se stmívat, my jsme zapadli do auta a náš hlídač pořád seděl venku a koukal do mobilu. Když jsme někdy po půlnoci šli ven na záchod, náš hlídač pořád seděl kousek od auta a koukal do mobilu. Neskutečná výdrž baterie jeho zařízení.
Celkem 292 km
den 19
Istanbul
Pokračujeme dál po Marmarském pobřeží. Cesta se klikatí podél podivných rybářských chýší na kůlech a my máme hlad. Zastavujeme v malém městě obklopujícím hlavní silnici. Vcházíme do bistra a snažíme si objednat. Nikdo nemluví jinak než turecky, jídelní lístek nemají a pokud to, co nám s prstem přilepeným na hrncích, pořád dokola opakovali byly názvy jídel, stejně nám to moc nepomohlo. Tak jsme náhodně ukázali na pár jídel a šli si sednout před bistro ke stolu. Čekání nám zkrátila autonehoda, která se stala na hlavním tahu před bistrem. Nebyla nijak vážná, ale neuvěřitelná byla reakce tureckých řidičů. Během několika sekund z aut vyskákali náhončí, kteří donutili všechna auta otočit se, protisměrem se vrátit na nejbližší sjezd a nehodu objet. Což o to, že za 10 minut nabouraná auta odklidili na stranu a jezdilo se zase normálně. No a to jídlo? Těžko popsatelný mix zeleniny, oleje a vařené hovězí oháňky...
Necelých 50 kilometrů před cílem naší cesty se začínají domy zvedat do výšky. Právě jsme přijeli na Istanbulské předměstí. Silnice se postupně rozšiřuje na 6 pruhů v každém směru a doprava houstne. Chtěli jsme na druhou stranu Bosporského průlivu a to znamená projet samým centrem města. A povedlo se, jsme v Asii!
Celkem 200 km
den 20
Istanbul
Burgas
Na noc jsme zastavili na stellplatzu přímo v centru města. Místní sportovní středisko si takto přivydělává a své parkoviště přenechává obytňákům. Istabul jsme už viděli a jednou dokonce trávili Silvestr na zdejším letišti. Obešli jsme tak jen ty nejzásadnější památky a hlavně se tešili na jídlo. A protože jsme nepoučitelní, Petra vyrazila bez šátku a já v kraťasech. Zatím co šátek se dal před Hagia Sofia vyřešit za pár lir, s kraťasama to bylo horší. A tak jsem dal na radu policisty, který hlídal vchod, kraťasy si stáhl pod kolena a bylo vyřešeno. To, že jsem pod tričkem schovával holý zadek Alláhovi očividně nevadilo.
Nastal čas odjezdu. Necelých 350 kilometrů do bulharského Burgasu nám mělo zabrat asi pět hodin. V osm večer jsme přijeli k hraničnímu přechodu Dereköy. Respektive pár kilometrů před něj a zastavili v nehybné koloně. Do areálu přechodu pouštěli jen turecké autobusy. Po třech hodinách jsme se konečně dostali za závoru, začal maraton, nebo spíše orientační běh. Nikdo tady nic neřídil, auta stála všude a navzájem se blokovala. Vystáli jsme frontu k okýnku s pasy, abysme se dozvědeli, že nemáme potvrzení o bezdlužnosti v Turecku. Takže najít okýnko, které toto potvrzení vydává, vystát frontu, vyzvednout potvrzení a zpět do fronty číslo jedna. Poté se vymotat mezi autama do fronty na výjezd a čekat. Zase čekat. To už byla dávno tma, ve která se rýsovali siluety tureckých vojáku se zbraněma. Postupně jsem se dostali až k příčině celého zdržení. Pohraničníci kvůli Covidu nařídili, že všechna vozidla musí projít desinfekční vanou. To je samozřejmě úplně k ničemu, ale skvělý důvod pro vybírání poplatku za desinfekci. No a přesně před tou vanou se bulharovi zablokovalo jeho supermoderní auto, se který nešlo pohnout. A tak se musel objíždět přes celý přechod protisměrem a složitým manévrem se dostat zpět do desinfekční vany. Na což spousta řidičů už neměla trpělivost, vanu objížděla a výběrčí víc a víc zuřil.
Do Burgasu jsme přijeli pozdě v noci, zaparkovali na pláži a vysíleni padli do peřin. Dnešní cesta nám trvala jedenáct hodin.
Celkem 348 km
den 21
Ráno nás vzbudil ruch kolem auta a hudba. Vykoukli jsme ven a na plácku okolo nás, který byl v noci prázdný, stálo přes dvě stě aut a z přeplněné pláže duněla hudba. Nechápali jsme, že nás přijíždějící auta nevzbudila, ale po předchozím dni se vlastně nebylo čemu divit. Burgas a celkově Bulharsko nás moc nezaujalo a tak jsme vyrazili dál, do Rumunska.
Ještě jsme se museli prokousat přes bulharské silnice, kdy hlavní tah na Bukurešť procházel opravou neopravou. V jednom městečku například úplně chyběly silnice. Místní jen odevzdaně seděli před zaprášenými domy a když už jsme potkali auto, mělo minimálně jednu pneumatiku píchlou, což ale majitelům nevadilo a vesele jezdili dál. A my na to zírali a nevěřili vlastním očím. Ale pochopili jsme, že pán, který se okolo nás prohnal v novém traktoru bude místní boháč. Jen si místo Lamborghini sporťáku pořídil Lamborghini traktor. Věděl proč...
A taky začalo přibývat toulavých psů, kteří se okamžitě objevili, jakmile jsme kdekoli zastavili. Třeba i uprostřed hlubokého lesa. Všichni byli hodní a s perfektně nacvičeným žebravým výrazem. Odolat nešlo a tak se začaly tenčit zásoby nejen českého piva, ale i psích dobrot, které jsme s sebou vezli.
Celkem 315 km
den 22
Bran
Po noci strávené na předměstí Bukurešti a kdy jsme si málem odvezli malé kotě, které se večer nenápadně vkradlo k nám do auta, jsme ráno dorazili do města.
Bukurešť byla více než zajímavá – od impozantního Ceaușescova paláce a přilehlé čtvrti až po historické centrum města. Viděli jsme Stavropoelos Monastery, což je jeden z nejstarších pravoslavných kostelů ve městě, postavený v unikátním stylu Valašské renesance, Pravoslavnou patriarchální katedrálu, nebo i Nultý kilometr rumunských silnic. Celkově město působilo velmi příjemným dojmem a člověk by ani neřekl, že pár kilometrů odtud na vesnicích pořád ještě jezdí koňské povozy a lidi trpí chudobou.
Velkoměst už jsme měli dost a těšili se do přírody. Před západem slunce jsme dorazili k městečku Bran. V kempu potkali dvě české posádky a strávili s nimi příjemný večer plný cestovatelských historek a tipů.
Celkem 292 km
den 23
Transfăgărășan
Večer jsme se domluvili, že naši sousedé nechají svá auta v kempu a odvezeme je k hradu Bran. Tato rumunská národní památka se nachází na historické hranici mezi Transylvánií a Valašskem. Známá je však tím, že inspirovala Brama Stokera k vylíčení Draculova hradu ve své knize. Ten skutečný hrad, kde kníže Vlad III. pobýval je ale jinde.
Původně jsme se na hrad chteli taky podívat, ale už při příjezdu do podhradí jsme měli jasno v tom, že tohle místo pro nás není. Dopravní zácpa, mezi autama proplétající se turisté, stánky s cetkama a jako vrchol všeho - pouliční karaoke, kde se zrovna jedna z asijských turistek marně pokoušela zkrotit své hlasivky. Sousedy jsme vysadili, popráli jim pevné nervy a uháněli dál.
Projížděli jsme zakrouceným udolím řeky Argeș, když se najednou, na kopci nad náma, zjevil hrad Poenari. Pravé sídlo Hraběte Drákuly. 1480 betonových schodů, vedoucí ke zřícenině jsme tentokrát vynechali. Čekal nás totiž Transfăgărășan – jedna z nejmalebnějších silnic na světě a pro rumuny známá jako „Cesta světa“.
Jižní strana této silnice je známá tím, že si k ní medvědi chodí pro pamlsky, které jim turisti dávají. Taky jsme si klepali na čelo, když u jednoho z nich zastavilo kabrio a mladá turistka lákala meděda blíž a blíž, jen aby měla hezkou fotku na Instagram. No a jak už je v Rumunsku zvykem, v tunelu na samotném vrcholu této cesty jsme stáli půl hodiny v dopravní zácpě, protože se všechna auta nevešla na tamní parkoviště, plné turistických cetek a domácích sýrů.
Cestou dolů jsme hledali klidné a hezké místo pro přespání, ale všude bylo plno. Až na jednu vyvýšenou planinu, na které stál jen jeden expediční náklaďák z Německa. Skvělé místo! Cesta tam byla hodně rozbitá a plná velkých kamenů, takže se tam obyčejné dodávky nedostali. My jsme si to ale mohli dovolit a tak jsme se neohroženě vydrápali nahoru. Pomalu objíždíme náklaďák a hledáme rovné místo a...hele, policie...a něco tam klukům německým vypisují. Jak nás jeden z nich uviděl, jen zvedl ukazováček a lehce naznačil ‚nene‘...
To všechno nám ale stejně nezkazilo zážitek z tohoto místa. Každých pár stovek metrů jsme zastavovali a prohlíželi si tu nádheru kolem. Stálo to za to, opravdu je to „Cesta světa“.
Celkem 227 km
den 24
Hunedoara
Segedín
Naší poslední zastávkou v Rumunsku byl hrad Hunedoara. Tento goticko-renesanční hrad je jedním z největších v Evropě a řadí se na čelo seznamu sedmi divů Rumunska. A je pravda, že my jsme se divili také. Poprvé, když jsme viděli železárny, necitlivě přiléhající k hradu, které zde nařídil vybudovat rumunský diktátor Ceaușescu a podruhé, když jsme při prohlídce procházeli jen prázdnými prostory. Uvnitř totiž není skoro žádné vybavení a hrad je tak vlastně zajímavý jen z venku. A ten pohled za to opravdu stojí.
Odpoledne jsme dorazili do maďarského Segedínu. Pro parkování jsme si vybrali rekreační areál kousek od centra u řeky Tisy. Vydali jsme se do města a v restauraci objednali Segedýnský guláš. O tom tady v životě neslyšeli. Zelí do guláše? Co je to za blbost... Alespoň, že měli čepovanou českou Plzeň.
Celkem 468 km
den 25
Budapešť
Přes nekonečné maďarské roviny jsme dorazili do Budapešti. Není o mnoho větší než Praha, ale na nás zapůsobila velkolepě. Široký Dunaj, velkorysé bulváry, monstrózní parlament, z kopce na město shlížející Rybářská bašta a Budínský hrad. Skvělý výhled na město jsme měli z kopule Baziliky svatého Štěpána. Nemohli jsme vynechat klasickou tržnici Nagycsarnok, kde jsme ochutnali místní speciality a hlavně si odnesli pár kilo pravých maďarských klobás. Jen nás mrzí, že už nezbyl čas na Széchenyiho lázně.
V kempu, kde jsme spali, už jsme si ani nepřipadali jako v zahraničí. Spousta Čechů a Slováků a pocit, že náš výlet tady končí. Výjimkou byl cyklista z Mexika, který si od nás půjčoval pumpičku. Jak ten se až sem bez ní dostal...
Celkem 175 km
