Pobaltím na Nordkapp
Chtěli jsme na sever, chtěli jsme do Norska, chtěli jsme vidět Nordkapp. A nechtěli jsme jet tam a zpět stejnou cestou. A tak jsme naplánovali trasu přes Polsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko, přes Baltské moře a napříč celým Finskem. Čekalo nás šest týdnů v naší dodávce a téměř deset tisíc kilometrů plných nádherné přírody, historických měst a mnoha nezapomenutelných zážitků. Vyrážíme.
Cestopis
den 1
Wroclaw
Ještě předtím, než jsme vyrazili, vybavili jsme sprintera rychlými pruhy, aby cesta lépe ubíhala. K večeru jsme dorazili do Wroclawi. Pro první noc jsme vybrali stání v bývalém olympijském stadionu. Ten je dnes směsí aktivních a chátrajících sportovišť. A tak můžete narazit na moderní stadion místního klubu amerického fotbalu a hned vedle na zarostlý olympijský bazén. Od stadionu vede linka tramvaje přímo do centra, takže přesun byl rychlý. Prošli jsme si staré město a večer zakončili v pravém polském bistru – korejském.
Celkem 297 km
den 2
Varšava
Z malého a velmi příjemného kempu na Varšavském předměstí jsme se vydali autobusem do centra. Jako první jsme se vydali k Paláci kultury a vědy. Tato monstrózní budova byla postavena v roce 1955 jako „Dar národů Sovětského svazu“ a součást poválečné přestavby Varšavy. Výtahem jsme vyjeli na vyhlídkovou terasu a celou metropoli si prohlédli hezky z výšky. Zbytek dne jsme se toulali po městě a po obchodech s obuví. Petra si totiž doma zapomněla tenisky, což v půlce srpna nebylo nejšťastnější.
Tenisky jsme nevybrali. Domů se stejně vrátíme až na podzim, takže pár dní zvládne ve svých běžeckých teniskách. Díky tomu jsme ale Varšavu projeli křížem krážem a nakoukli i do neturistických míst. Nejsilnější vzpomínku máme na Katedrálu svatého Pavla, kde při večerní bohoslužbě mladá polka andělským hlasem předzpívavala modlitbu a celý chrám po ní opakoval.
Celkem 362 km
den 3
Treblinka
Kętrzyn (Vlčí doupě)
Ráno jsme vyrazili dál na sever. Sto kilometrů za Varšavou jsme zastavili místě, kde býval vyhlazovací tábora Treblinka. Na tomto dnes klidném místě nacisté zavraždili téměř milion nevinných obětí. Ty připomínají kameny, osázené okolo monumentu.
K večeru jsme konečně dorazili do cíle – Vlčího doupěte. Při operaci Barbarossa, útoku na Sovětský svaz, to byl Vůdcův hlavní stan. A je to také místo neúspěšného atentátu na Hitlera, který vešel ve známost pod krycím názvem Operace Valkýra.
Na ploše 250 hektarů bylo postaveno asi 200 objektů. Šlo o protiletecké kryty, menší stavby z betonu a cihel a dřevěné baráky chráněné blízkými jezery a močály. Velikost krytů se postupně zvětšovala a na konci vystavby měly betonové stěny sílů několika metrů. V roce 1944 se Rudá armáda přiblížila natolik, že Adolf přikázal bunkry zničit a utekl do Berlína. To se však pořádně nepovedlo ani Němcům ani nikomu dalšímu a tak se v lesích dál skrývají více či méně poničená monstra. My jsme na první obchůzku vyrazili ještě večer, vyzbrojeni pouze baterkami, což byl opravdu nezapomenutelný zážitek.
Noc jsme strávili přímo v areálu, jen pár metrů od prvních bunkrů.
Celkem 296 km
den 4
Śluza Leśniewo Górne
Mamerki
Wisztyniec Tripoint
V noci jsme toho moc nenaspali. To místo má dodnes zvláštní atmosféru. Navíc v šest ráno přijela parta dřevorubců a začala kácet stromy kousek od nás. Tak jsme se nasnídali, znovu si prošli celý areál, nahlédli do již otevřených vnitřních expozic a pak se vydali dál. Naší další zastávkou byl umělý kanál, který měl za druhé světové války spojit Baltské moře a Mamerská jezera. Kanál se dostavět nepodařilo, ale zůstalo stát několik plavebních komor. Nejslavnější z nich, ozdobená reliéfem nacistické orlice, dnes slouží jako adrenalinová lanová prolézačka.
Zastavili jsme se i trojmezí Wisztyniec, což je místo, kde se setkává hranice Polska, Litvy a ruské Kaliningradské oblasti. Plot mezi Polskem a Litvou byl asi 5 metrů dlouhý a dál nic...aby se neřeklo. Zato ruské území bylo obehnáno dvojitým ostnatým plotem s kamerami sledující každý pohyb. Úplný Mordor se Sarumanovým okem.
Celkem 300 km
den 5
hrad Trakai
Vilnius
Kriziu Kalnas - Hora Křížů
Riga
A je to, jsme v Litvě! Na noc jsme zakempovali u hradu Trakai. Tento ikonický vodní hrad ze 13. století leží poblíž hlavního města Litvy. V předhradí jsme si ke snídani koupili místní vyhlášené Kibinai – taštičky plněné masem, houbami nebo zeleninou. Nám sice chutnaly, ale mastné byly víc než spodní kryt našeho motoru.
Po snídani jsme pokračovali k jednomu z nejvýznamnějších poutních míst Litvy – Hoře Křížů. Spíš než hora je to nevysoký uměle vytvořený pahorek na který věřící přinášeli kříže již od 19. století. Za sovětské nadvlády křížů začalo přibývat a režim se několikrát pokusil místo srovnat bagry se zemí. Naposledy v roce 1985, a přesto lidé stále přicházeli s novými kříži. Jejich počet se dnes odhaduje na více než stotisíc. Jeden z křížů sem roku 1993 přivezl i Jan Pavel II..
Celkem 378 km
den 6
hrad Turaida
Národní park Gauja
Ještě večer jsme dorazili do lotyšské Rigy, zaparkovali v přístavu řeky Daugavy a vyrazili do centra. Atmosféra nevelkého hlavního města nás okouzlila. Nádherné historické domy – nejstarší z nich je z roku 1490, přátelští lidé v ulicích, ze zahrádek restaurací se ozývala živá hudba a všichni se skvěle bavili.
Druhý den ráno jsme pokračovali v naší cestě na sever. Hrad Turaida, který leží na okraji národního parku Gauja, jsme viděli jen zvenčí. Když jsme se totiž, po hodině šlapání do prudkého kopce, konečně dostali k bráně, dozvěděli jsme se, že je dnes zavřeno. A tak zase hezky v prudkém dešti zpět do auta a jeli jsme dál. Alespoň to bylo z kopce.
A tady začali naše zážitky s lotyšskou dopravní sítí. Spousta hlavních tahů byla v rekonstrukci. To ale neznamenalo přerušení provozu. Brodili jsme se blátem mezi bagry, semafory chyběly a místy jsme jen tipovali, která část asfaltu na silnici už je připravená pro jízdu a která ještě ne. Když jsme se ptali místních, jak to poznat a kudy jet, jejich jediná rada byla: 'Těžko říct, musíš to vyzkoušet...'
Pro přespání jsme si vybrali kemp u jezera Raiskuma. Majitel byl vášnivým obdivovatelem norských kempů a tak bylo místo přeplácané trpaslíky a dřevenými sruby s travnatou střechou.
Celkem 112 km
den 7
Pärnu
Podél Rižského zálivu jsme dojeli do městečka Pärnu. Letovisko s nekonečnými písečnými plážemi, které byly s končící sezónou poloprázdné. Když jsme se vraceli k autu, zaslechli jsme z jedné ze zahrádek živou muziku. Kapele, která tam ten večer vystupovala, jsme nerozuměli ani slovo. Ale líbila se nám tak moc, že jsme vydrželi až do konce. Jak jsme zjistili později, byla to jedna z nejslavnějších v Estonsku.
Ráno jsme se přesunuli dál, do lázeňského města Haapsalu. Leží na břehu Haapsalského zálivu a je proslulé léčivým bahnem a poklidnou atmosférou. V ospalém městečku nás však nejvíce zaujalo opuštěné vlakové nádraží, na kterém roku 1908 jako první pasažér vystoupil car Mikuláš I. Nyní nádraží funguje jako muzeum a venkovní expozice. Na různé vagóny a lokomotivy si můžete vylézt a ušmudlaným oknem nahlédnout dovnitř.
Celkem 267 km
den 8
Haapsalu
Rummu
Tallinn
Z Haapsalu jsme zamířili zase dál na sever. Tentokrát nás zajímal zatopený lom na vápenec a mramor poblíž městečka Rummu. Pracovní tábor a věznice zde vznikly ve 40. letech 20. století. Otrocká práce, extrémní nebezpečí, a nelidský pracovní režim vedly k fyzickému i psychickému utrpení vězňů, kteří byli bezcitně využíváni Sovětským svazem. Po jeho rozpadu byl tábor zrušen, přestalo odčerpávání spodní vody a lom se zaplavil vodou. Dnes je z něj oblíbené místo na koupání. Z obrovského kopce popela si můžete celý areál prohlédnout.
V Tallinu jsme opět zaparkovali v přístavu a vydali se do centra. Město je neuvěřitelnou směsicí historie a moderních technologií. Po náměstí s nejstarší radnicí v celém regionu Baltského moře a Skandinávie (postavena 1404) se prohánějí doručovací autonomní drony s majáčkem, vše je digitální, supermoderní.
Když jsme se vrátili do kempu, potkali jsme se u auta s naším německým sousedem z velkého obytného autobusu. Zrovna do garáže svého autobusu zajížděl s malým Smartem, kterým se po městě pohybuje. Po chvíli vyšel ven a celý nešťastný si nám stěžoval, že jeho manželka právě vyhodila pojistky. Spustila najednou pračku i myčku...
Celkem 107 km
den 9
Helsinky
Ráno jsme se nalodili na trajekt směřující do Helsinek. Lístky jsme měli rezervované předem, a tak vše probíhalo v klidu a bez chaotického nákupu na místě. V přístavu jsme jen počkali, až se naše SPZ objeví na tabuli a určenou branou jsme najeli dovnitř. 15 minut po vyplutí palubní rozhlas oznámil vstup do mezinárodních vod a celým trajektem se začaly ozývat výherní automaty, otevřely se Duty Free obchody a hlavně už u regálů s alkoholem bylo rušno. Ani milovnice ginu neváhala. Vybaveni na další cestu jsme si pak už jen užívali plavbu a pohled na potácející se Finy, kteří se vraceli z alko víkendu v Estonsku.
V Helsinkách jsme zaparkovali kousek od přístavu a vydali se do centra. Přes starou tržnici, u které jsme parkovali, jsme došli až na známý trh Kauppatori. Tady si můžete dát některé z tradičních jídel, koupit řemeslné výrobky nebo nějaký suvenýr.
Blížil se večer a my jsme museli pokračovat dál. Dál na sever, skrz nekonečné finské lesy a kolem desetitisíců jezer.
Celkem 230 km
den 10
Mikkeli
Kajaani
Naši první noc ve Finsku jsme strávili kousek od města Mikkeli u jezera Visulahti. V létě určitě hojně navštěvované místo pro rekreaci a koupání bylo prázdné. Jen my a několik lidí v sauně na břehu.
Od večera hodně pršelo, takže jsme se ráno sbalili a pokračovali v naší cestě. Nádherné místo u města Kajaani jsme objevili náhodou. Výběžek do jezera Mieslahti, na kterém si místní vybudovali místo pro grilování, saunování a koupání, jsme měli sami pro sebe. Jen do staré dřevěné sauny za ten večer zavítalo několik lidí. A taky jsme zde narazili na západní novinku, o které se nám zatím může jen zdát – polystyrénové prkýnko na latrýně. Zázrak...
Celkem 330 km
den 11
Národní park Oulanka
Cestou do Národního parku Oulanka jsme narazili na jednu z finských bizarností. Na louce u silnice stály tisíce podivných strašáků. Zastavili jsme na přilehlém parkovišti a šli zjistit o co jde. Tato instalace se jmenuje Hiljaisen kansan/Tiší lidé a symbolizuje obyvatele Finska a jejich vztah k přírodě. A abysme i my byli blíž k přírodě, koupili jsme si v přilehlém obchodě předraženou šťávu z listů jeřabin a pokračovali dál.
Jako mávnutím kouzelného proutku jsme, po minutí hranice Oulanky, konečně potkali prvního soba.
Oulanka je zvláštní místo. Husté lesy, tvořené úzkými stromy, vypadající jako zapíchaná párátka. Kam oko dohlédne, rostou brusinky. A nejen ty červené, ale i modré, které nemají žádnou chuť. Na každém kroku zakopnete o velké jedlé houby, které tady nikdo nesbírá. V přírodním kempu, kde jsme přespali, jsme si povídali s jeho majitelem o tom, jaká je tady v zimě zima (až -30), o polární záři, o tom, že i když je tam plno medvědů, tak za 15 let viděl jediného a že se víc než medvědů bojí Rusů, kteří jsou jen 15 kilometrů daleko.
A taky se kempem procházeli sobi. Dokonce dva albíni.
Celkem 317 km
den 12
Sodankylä
Jen pár kilometrů severně od Oulanky jsme překročili polární kruh. Nenápadný monument vedle silnice jsme skoro minuli. Jaký rozdíl proti stejnému místu v Norsku, kde je postaveno celé centrum polárníků.
Odpoledne jsme dorazili do města Sodankylä a zbytek dne strávili nasáváním slunečních paprsků, jako bysme tušili, že jsou na několik týdnů poslední. Večerní procházku městem jsme zakončili venku před bistrem, které podávalo polární hamburgery ze sobího masa. Připadalo nám zvláštní, že maso těchto roztomilých zvířat využívají v kuchyni. Asi místní specialita, ale chutnalo skvěle.
Celkem 266 km
den 13
Karigasniemi
Stabbursdalen
Je to tady. Za námi celé Finsko a my přijíždíme na ospalý hraniční přechod do Norska. Dvě norské celní úřednice, které jsme vyrušili od nicnedělání, nás po krátkém pohovoru vpustily do země. A to i s nadlimitním množstvím českého piva, které jsme vezli. Naštěstí si nechali vysvětlit, že budeme v Norsku celý měsíc a my Češi přece musíme něco pít. A tak se na nás jen usmály a popřály nám šťastnou cestu.
U Stabbursnes jsme zastavili ve velkém rekreačním areálu plném dětí, které tam byly na školním výletě. Postavili jsme se do řady dodávek a přívěsů a užívali si první večer v Norsku – na dětském táboře. Jakmile padla tma, všechny norské posádky zapnuly dekorační osvětlení svých příbytků, sešly se okolo velkého přenosného repráku a začala párty jako na Matějské pouti. Jen my a polská motorkářka jsme nevěřícně zírali a těšili se, až půjdou spát.
Okolo půlnoci jsme vykoukli z okna a byla tam – naše první Polární záře!
Celkem 408 km
den 14
Nordkapp
Klikatá cesta podél fjordu Porsanger zprvu ubíhala velmi rychle. Za každou zatáčkou se skrýval další a další úchvatný pohled na drsnou krajinu dalekého severu. Moře mělo azurovou barvu, vegetace se pomalu vytrácela, kamenné útesy se zvedaly a sobů přibývalo. Po dvou hodinách jsme dorazili na konec norské pevniny. Dál už jen trajektem a od roku 1999 i tunelem. Slavným Nordkapp-tunnelen, měřícím téměř sedm kilometrů a zahloubeným 212 metrů pod hladinu moře. Zážitek je to opravdu nevšední. Ihned po vjezdu do nevelkého tunelu silnice prudce klesá, okna dodávky se mlží a tlak v uších dává znát, že jsme opravdu hluboko. Po pár minutách míjíme značku 212 m.u.h. a začíná prudké stoupaní zpět na povrch.
Vyjíždíme na ostrově Magerøya a míříme do nejsevernějšího norského města –Honningsvåg. Se svými 2500 obyvateli je to spíše větší vesnice, jejíž obyvatele živí rybolov a práce v několika továrnách zpracovávajících ryby.
Stále hustější mlhou pokračujeme dál na sever. U jezera Rundvantet odbočujeme z hlavní silnice a už úplně nepropustnou mlhou se začínáme pomalu škrábat do cíle dnešního dne. Občas nás překvapí protijedoucí auto, které se z mlhy vynoří jen pár metrů před námi a my jen tušíme, jaká krásná místa míjíme a nevidíme a jak asi blízko je vedle nás sráz do údolí. Ale zvládli jsme to a jsme tady! Alespoň to tvrdí cedule u cesty a výběrčí parkovného...
Zaparkovali jsme v hejnu obytňáků, kteří se navzájem kryli před urputným větrem a vydali jsme se na průzkum nedalekého komplexu. Kdo by čekal jednoduchou turistickou útulnu, nestačil by se divit. Nákupní centrum, kino, restaurace, přednáškový sál, kaple a nekonečně dalších nepostradatelných atrakcí na konci světa. My tady ale nejsme kvůli nákupům a tak jen procházíme dál, opět ven do mlhy, deště a vichru. A po chvíli hledání se před námi zjeví cíl první poloviny našeho putování – Nordkappský globus. Nejde nám ani tak o tu hromadu železa, ale o výhledy z 300 metrů vysokého útesu na Barentsovo moře, o to, že severněji to v Evropě autem už nejde, o to, že jsme jen 2000 kilometrů od Severního pólu a taky o to, že díky mlze místo toho všeho vidíme sotva špičku našich nosů...
Celkem 284 km
den 15
Alta
Noc na Nordkappu stála za to. Ukrutný vichr, prudký déšť a mlha, ve které bylo vidět jen na dva až tři metry před sebe. Jít v noci 100 metrů do koupelny znamenalo vyrazit tušeným směrem a doufat v bezpečný návrat. I tak to ale stálo za to – jak jinak by měla vypadat noc strávená na konci světa.
Ráno jsme se dočkali odměny. Vítr a déšť ustaly, po mlze ani památky a my jsme si konečně mohli vychutnat to, proč jsme se sem vydali. Výhledy z útesů na Barentsovo moře. Tady končí Evropa, dál už je jen moře a Severní ledový oceán.
Cesta zpět vede jedinou možnou trasou a my jsme si konečně mohli prohlédnout i to, co předešlý den skryla mlha. Ve městě Alta jsme zaparkovali u katedrály a vydali se do města. Za druhé světové války bylo téměř celé vypáleno, takže z historických částí téměř nic nezůstalo. I ta katedrála byla z roku 2013.
Na noc jsme se přesunuli kousek za město, do jednoho ze zálivů Altafjordu. K večeru si na jedné z nouzových útulen pro turisty všímáme české vlajky a tak bereme plechovku Plzně a jdeme na výzvědy. Ke spánku se v ní ukládal mladý český cyklista na cestě z Nordkappu. Už z Čech měl v nohách stejnou trasu jako my a před sebou ještě dalekou cestu do Španělska. A to celé na starém polorozpadlém kole, s prasklým ráfkem a rozpočtem 10 euro na den. A tak jsme se shodli, že přesně to, co by nás v takové situaci potěšilo, je, kdyby se z ničeho nic objevil někdo s plechovkou českého piva.
Celkem 236 km
den 16
pevnost Spåkenes
Olderdalen
Lyngseidet
Svensby
Breidvik
Cestou do Olderdalenu jsme narazili na zbytky německé pobřežní pevnosti Spåkenes, která za druhé světové války chránila ústí Lyngen fjordu. Celý areál je volně přístupný a do některých bunkrů a pozorovatelen se dá vstoupit.
Z Olderdalenu jsme se trajektem přesunuli přes Lyngen fjord do městečka Lyngseidet a pak dále údolím na další trajekt ze Svensby do Breidviku. V této oblasti to ani jinak nejde, mosty tady prostě nejsou a po pevnině je to mnohonásobně dál. Většina zdejších trajektů je na elektřinu, nic neduní, nesmrdí. Hladina fjordu je klidná a tak můžeme nerušeně sedět a pozorovat nádhernou přírodu norského severu.
Večer jsme dorazili do Tromsø. Za celý den jsme toho měli dost a vlastně jsme byli rádi, že prší a nemusíme vylézat.
Celkem 293 km
den 17
Tromsø
Brensholmen
Botnhamn
Fjordgård
Paříž severu, jak se městu Tromsø přezdívá. Centrum je plné historických dřevěných domů. Najdeme zde dřevěnou katedrálu Tromsø domkirke, moderní arktickou katedrálu nebo třeba památník Roalda Amundsena. Ten připomíná světoznámého polárníka, který zahynul při záchranné výpravě svého kolegy Umberta Nobileho. Nedaleko města moře vyplavilo trosky jeho letounu. To vše Tromsø nabízí. A také neskutečně klidnou atmosféru a pohodu.
Odpoledne jsme vyrazili směrem k vesnici Brensholmen, kde nás čekala cesta trajektem přes Malangen fjord na ostrov Senja. Tentokrát žádným supermoderním elektrotrajektem, ale poctivým polárníkem z roku 1972. Byla to cesta plná houpání ve vlnách, všudypřítomného hluku a kouře z dieselových motorů, stolů a stoliček klouzajících z jedné strany paluby na druhou a samozřejmě výhledů na okolní přírodu. A tak jsme si ze všech norských trajektů zapamatovali právě tento – Skutvik.
Z Botnhamnu jsme pokračovali dál do malé rybářské vesnice Fjordgård. Ta leží na břehu Ørnfjordu, ze všech stran je sevřena mezi horami a jediná cesta do ní vede skrz tři velmi úzké tunely.
Celkem 73 km
den 18
Segla
Pro náš první norský výšlap jsme si nevybrali zrovna nejlepší počasí. Déšť ani vítr nás neodradily, a tak jsme vyrazili. Naším cílem byl hřeben oddělující Ørnfjord a Mefjord. Zpočátku příjemná procházka se postupně změnila ve šplhání po kluzkých kamenech a ještě kluzším mechu. Odměnou byl ale famózní výhled na oba fjordy a na vrchol hory Segla. Dál už jsme si netroufali. Vichr, který se nás snažil shodit dolů do fjordu, neslábnul. Zaujali jsme proto strategické místo v závětří za balvanem a vychutnali si naši plzeňskou odměnu. Při popíjení jsme sledovali místního staršího dobrodruha, který, v tom ukrutném nečase v kraťasech, pomalu stoupal po skále až na vrchol.
Větrnou noc jsme přečkali na parkovišti. Ráno jsme si všimli dalších dvou turistů schoulených v osobním autě kousek od nás. Když jsme si potom povídali, říkali, že noc trávili těsně pod vrcholem Segly. Celou noc nespali, drželi se všeho možného, jen aby je to nesfouklo dolů. Nad ránem, když se začalo rozednívat a vítr zeslábl, mohli konečně sestoupit dolů. Brr...
den 19
Devatenáctý den jsme měli naplánovaný jako odpočinkový. Čekala nás jen hodinu a půl dlouhá cesta podél fjordů do vesnice Gryllefjord. Odtud pak trajektem na Lofoty do města Andenes. Docela jsme se těšili, že si na chvíli odpočineme od řízení.
V Bergsfjordu silnice stoupá přes hřeben a nabízí tak výhledy na celé okolí. Zastavili jsme u vyhlídkové plošiny Bergsbotn a natočili edukační video. V něm Petra s nasazením vlastního života představuje krásy zdejší krajiny. Bohužel jí není přes vichr a pusu plnou deště rozumět ani slovo a navíc v půlce přednášky zbaběle prchá do auta.
Dorazili jsme do Gryllefjordu, jako první se postavili do pruhu pro trajekt a zjistili, že poslední letošní trajekt jel před dvěma dny. Další až na jaře. A tak jsme do Andenes přijeli pozdě v noci, hezky po silnici, a po sedmi hodinách řízení jsme se moc odpočatě necítili...
Celkem 430 km
Gryllefjord
Andenes
den 20
Andenes
Hessand beach
Laupstad
V Andenes, které leží na samotném severu Lofotského souostroví, jsme větrnou noc přečkali skryti na pláži za písečnou dunou. Ráno se počasí umoudřilo a vydali jsme se na průzkum. Malé městečko toho nabízí víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Polární muzeum, výjimečný maják, velké centrum pro pozorování velryb nebo dokonce jediné vesmírné středisko v celém Norsku. My jsme se vydali na 40 metrů vysoký maják. Jeho jedinečnost nespočívá jen v tom, že je vyroben a sestaven z litiny, ale hlavně ve výhledu na Lofoty, ostrov Senja a na Norské moře. Vyhlídku si užila hlavně Petra, která má panickou hrůzu z výšek.
Postupně jsme se přesouvali dál na jih. Přenocovali jsme na břehu Laupstadosen fjordu a ráno se vydali dál.
Celkem 195 km
den 21
Lofotr Viking Museum
Innersand
Být v Norsku a nenavštívit vikingské muzeum, to přeci nejde. A tak jsme si vybrali to na Lofotech. V první jeho části je expozice s vykopávkami a artefakty vylovenými z moře. Druhou pak tvoří replika vikingského obydlí, což je napůl zahrabané dlouhé stavení, kompletně vybavené replikama každodenního života. Od ložnice s denní místností, přes sklady, spíže, dílny až po stáje. Na vše si můžete sáhnout, sednout a obléci. A tak jsme ani my neodolali. Autentičnost zážitku dodává na síle hlavně plápolající oheň, všude visící sušené ryby. Ukrutný smrad.
Příští den ráno mame v plánu vyrazit na túru a tak jsme si pro přenocování vybrali farmu u začátku této trasy. Navíc už od Nordkappu nám ze stropu občas ukápla trocha vody, tak pátráme odkud se bere. Ve městě jsme koupili chemoprén a večer, s výhledem na malebnou krajinu, rozebrali půlku stropu a znovu přilepili odlepenou izolaci. A protože jsme lepili dlouho a nemohli moc větrat, tak večer to byl opravdu veselý.
Celkem 124 km
den 22
Kvalvika Beach
Reine
Kvalvika Beach, jedno z nejkrásnějších míst v Norsku a snad i na celém světě. Ráno jsme se sbalili a vyrazili. Cesta z farmy vede po dřevěných prknech, které sice kloužou, ale jsou pořád pohodlnější než podmáčená půda pod nimi. Poté začínáme stoupat po kamenité pěšině do prudkého kopce a dostáváme se do průsmyku mezi okolními horami. Znovu začíná pršet a díky norské zálibě ve schovávání turistických značek, několikrát končíme po kotníky v rašeliništi. Příroda se opět mění a my za pomoci záchytných řetězů lezeme stále výš a vyš. V dáli se konečně objevuje moře a, už zase po dřevěném chodníku, pomalu scházíme směrem k pláži. Za tu dobu, co se touláme po světe, jsme už té krásy viděli hodně, ale nic, co by se vyrovnalo tomuto. Magické místo, které se dá jen těžko popsat slovy, fotkou nebo videem. A tak jsme tam jen seděli a kochali se.
Odpoledne jsme přejeli na jih, do známé rybářské vesnice Reine, zašli si do restaurace na večeři a plni zážitků a norských specialit šli spát.
Celkem 72 km
den 23
Reinebringen
Å
Moskenes
Už od večera jsme vzhlíželi k místu, kam se chceme vypravit. Hora Reinebringen, která se tyčí nad Reine, je těžší oříšek, než by se mohlo zdát. Čekalo nás převýšení 448 metrů na 1,1 kilometru vzdálenosti. To je jako vystoupat do 180. patra mrakodrapu. Na vyhlídku vede 1978 vysokých kamenných schodů, které tady postavili najatí nepálští šerpové. Toto schodiště do nebes nemá zábradlí a za větrného počásí hrozí, že vás to jednoduše sfoukne dolů. Nás ale nesfouklo a tak jsme si užili zasloužený výhled na Reine a severní část Lofotů. Cestou jsme také míjeli mnoho vyčerpaných turistů, kteří prostě dál nemohli. Ať už kvůli fyzičce nebo se jen báli. Právem.
Nejižnější vesnicí této části Lofot je Å. Malá osada s asi stovkou obyvatel, jejíž název v překladů znamená Malý horský potok, nabízí muzea kultury a života na Lofotech. Ale protože jsme přijeli pozdě a navíc se ukrutně rozpršelo, strávili jsme zde zhruba stejně času, jako trvá vyslovit její norské jméno.
Naš den končil v kempu ve vedlejší vesnici Moskenes, odkud nám ráno jel trajekt na vedlejší ostrov Værøy.
Celkem 14 km
den 24
Værøy
Nordlandshagen
Návštěvu ostrova Værøy jsme si vybrali spíše proto, že pokud zde na trase z Moskenes do Bodø vystoupíte, máte celou plavbu zdarma. A tak, po velmi divoké plavbě, postupně vyjíždí pět obytňáků. Všechny ve spořádané koloně míříme na vyhlídku Ørnhus, odkud je výhled na celý ostrov. A ti odhodlanější ještě dál až na konec hřebenu k radarové stanici Håen. My odhodlaní nejsme a tak si alespoň čteme o místních obyvatelích. Ti zde odpradávna chovali ovce, které jim pomáhaly přežít místní drsné podmínky. Ale ovce byly snadnou kořistí pro Mořské orly. Proto na Værøy začali stavět malé kamenné bunkry, ve kterých se sekyrou čihali, až zvědavý orel nakoukne dovnitř.
No a protože na ostrově je jen jediné vhodné místo k přespání, postupně se na něm všechny posádky zase setkávají. Jde o bývalé letiště na severu ostrova, které bylo po poslední vážné letecké nehodě v roce 1990 uzavřeno.
Celkem 15 km
den 25
Bodø
Nordnes
Arctic Circle Center
Plavby trajektem mají velkou výhodu i v tom, že máme čas nastudovat si informace a tipy pro další cestu. Bohužel se v průvodcích nedozvíte, že v Norové neznají veřejné prádelny a my máme auto plné špinavého prádla. Tak si město jen prohlédneme a jedeme dál, hledat pračku.
Cestou stavíme u další cestovatelské modly – Artic circle center. Kolik fotek a videí odtud jsme viděli. Stavíme a vyrážíme na průzkum. Hned za dveřmi vcházíme do obchodu se suvenýry, následovaným obchodem s oblečením, končící obchodem se spinkajícíma postavičkama trollů, zvedající napapané bříško. Jeden vycpaný los, záchody, kinosál, na shledanou. Už chápeme, proč se všichni fotí jen venku.
Konečně jsme našli kemp, kde mají pračku. A co víc, je otevřena restaurace. Jídlo za 120 NOK nebo sněz co můžeš za 300 NOK. A tak jsme zasedli, povolili kalhoty a postupně ochutnali VŠECHNO. Chování sic neslušné, ale příležitost pro poznání jedinečná. Postupně jsme tak ochutnali masové koule ze soba, něco jako sobí guláš, pečeného soba se zeleninovým pyré, vepřové se zelím, lososa s bramborovým salátem. To celé jsme zavřeli přehledem všech dezertů, poděkovali lehce nevrlému majiteli, odkulili se do auta a po zbytek dne jen chodili pro vyprané prádlo.
Celkem 148 km
den 26
Mo i rana
Mosjøen
Trofors
Střední část Norska nás moc nebavila. Nekonečných 700 kilometrů údolím, kdy jen občas bylo možné zastavit u něčeho zajímavého. A tak jsme se alespoň podívali na mléčnou farmu, které vyrábí jedny z nejoblíbenějších sýrů v Norsku. Podívali se do města Mo i Rana, které je čtvrté největší v Norsku, a do Mosjøen, s dřevěnými domy z 19. století.
Projeli jsme bránu severního Norska a večer pozorovali největší a nejdelší polární záři za celý náš výlet.
Celkem 257 km
den 27
Stjørdalsfjorden
Dorazili jsme k Stjørdalsfjorden, který je jedním z ramen Trondheimsfjordu. Další den za námi měl přiletět náš kamarád a nechtěli jsme dva dny trávit ve městě. Našli jsme stání na břehu, kousek od kempu plného trvale zaparkovaných přívěsů. Naštěstí jsme byli dostatečně daleko a měli tak celý břeh jen pro sebe. Podle recenzí měl být jeho majitel velmi příjemný a upovídaný a vždy ho zajímalo odkud a kam kdo míří. A tak jsme měli o zábavu postaráno. Povídali jsme si celé odpoledne, dal nám spoustu cenných tipů, osvětlil některé norské zvyky a vypil pět piv.
Celkem 314 km
den 28
Hell
Trondheim
Dopolední drama se zpožděnými lety a dobíháním návazujících spojení dopadlo dobře a my jsme na letišti v Trondheimu vyzvedli kamaráda Bena. K narozeninám od nás totiž dostal letenky a volnou postel v našem autě.
Naše první společná zastávka byla u bývalých ponorkových bunkrů z druhé světové války. Tyto gigantické betonové stavby dnes slouží jako sklady, prostory pro kulturu nebo třeba tělocvičny. Prošli jsme se centrem města, kolem řeky Nidelva, kterou lemují nádherné barevné dřevěné domy, až k Nidaroskému dómu. Toto nejmohutnější středověké architektonické dílo celého Norska je zároveň největším gotickým chrámem ve Skandinávii.
Noc jsme pak strávili v malém rodinném kempu kousek za městem.
Celkem 45 km
den 29
Snøhetta
Dombås
Trollstigen
Åndalsnes
Čekal nás dlouhý den, a tak jsme se rychle nasnídali a vyrazili na cestu. První zastávkou byla pozorovatelna divokých zvířat na okraji národního parku Dovrefjell-Sunndalsfjella. Jednoduchá, ale přitom fascinující stavba s výhledem na horu Snøhetta, kombinuje dřevo, sklo a neošetřené železo. Uvnitř plápolá otevřené ohniště a návštěvníkům nic nebrání v pozorování norské divočiny. Tedy až na jednu drobnost – široko daleko jsme žádné zvíře neviděli. Ale pán s obrovským dalekohledem říkal, že se na druhé straně údolí možná něco pohnulo. Na druhou stranu jsme byli rádi, že okolo nás nic neběhá. Park Dovrefjell-Sunndalsfjella je totiž domovem muskoxů, neboli pižmoňů severních, což je takový půltunový vzteklý tank bez pudu sebezáchovy. Vypadá jako menší zubr, hodně zarostlý a hodně naštvaný zubr. Také nám o něm vyprávěl majitel kempu Stjørdalsfjorden. Pokud se drží v horách, je vše v pořádku. Jednou za čas se však jedinec oddělí, sejde do údolí a pak třeba nabíhá hlavou proti rozjetému vlaku. Prostě takové normální norské zvíře.
Přes vesnici Dombås, ležící na křižovatce cest, vedoucích na jih do Osla, na západ k přímořskému Åndalsnes a na sever k Trondheimu, jsme dorazili do údolí Isterdalen. Na jeho konci začíná proslulá Trollstigen – Trolí stezka. Jedenáct serpentin klikatící se po svahu skalního masivu od hladiny moře až do výšky 800 metrů. Cestou mostem překonává vodopád Stigfossen, kterým do údolí padá voda z jezera Alnesvatnet. Výhled z uplného vrcholu nám sice kazila mlha, ale i přesto to byl jedinečný zážitek. A díky tomu, že jsme zde po sezóně a k večeru, měli jsme celou stezku sami pro sebe.
Na noc jsme sjeli dolů do města Åndalsnes, ležícího na břehu Romsdalsfjordu.
Celkem 328 km
den 30
Rampestreken
Ålesund
Vysoko nad Åndalsnes se nachází vyhlídka Rampestreken, ze které je vidět nejen celé město, ale i velká část fjordu a okolních hor. Pěšky se nám nechtělo a rozhodli jsme se jet lanovkou. Na parkovišti jsme byli jako první a s lístky koupenými přes internet jsme netrpělivě čekali u vstupu. A čekali...a čekali. Když už nás takto marně čekalo asi dvacet lidí, ze stanice vyšla dáma z obsluhy a vysvětlila nám, že dnes se otevírá až v pravé poledne. Nemilá zpráva, když bylo právě 9:00 a my jsme potřebovali stihnout Benův let z Ålesundu. Ale co, lístky máme, let bychom stihnout měli a ještě pořád se nám nechce nahoru pěšky. A tak jsme kus času proseděli v kavárně, kterou tady provozuje parta mladých Čechů, a procházkou městem.
Do Ålesundu jsme dorazili včas, Bena vysadili na letišti a přesunuli se do centra města. V Ålesundu jsme zažili jeden z nejlepších citycampingů. Stání přímo u vody, v klidné části města, přitom kousek od centra. A jako bonus jsme přes fjord sledovali jak odlétá Benovo letadlo.
Ålesund je malé, ale kouzelné město ležící na třech ostrovech. Když v roce 1904 kompletně vyhořelo, vystavěli jej znovu v tehdy novém architektonickém stylu. Díky tomu je Ålesund dodnes světovou raritou secesní architektury.
Večerní procházku jsme zakončili na vrcholku Aksla, ze kterého je skvělý rozhled na město a přístav, ve kterém zrovna kotvila jedna z obrovských výletních lodí.
Celkem 108 km
den 31
Geiranger
Dalsnibba
Jezero Lovatnet
Dnes nás čeká další z přírodních nej, které Norsko nabízí a tak vyrážíme. Dvouapůlhodinová cesta skrz hory a fjordy nám rychle ubíhá. Pořád je na co se koukat. Plavba trejektem je pro nás naprosto běžnou situací a kilometry lehce ubíhají.
Zastavujeme na vyhlídce nad fjordem Geiranger. Podle mnoha cestovatelů je to ten nejkrásnější fjord na planetě. A je to tak. Tento 15 km dlouhý ledovcový fjord je dokonce od roku 2005 součástí světového dědictví UNESCO. Toto nádherné místo mělo jen jednu vadu na kráse – obrovskou výletní loď, která kotvila na konci fordu a ze které na břeh vyráželo nespočet turistických člunů. A ano, byla to ta stejná loď, jako včera v Ålesundu.
Sérií serpentín sjíždíme dolů k hladině fjordu a údolím pokračujeme dál do hor. Míjíme přeplněné centrum obce Geiranger, kterou tvoří téměř jen hotely a kemp. Proplétáme se mezi davy turistů, snažíme se nesrazit se s jedním z malých půjčovacích elektroaut, ve kterých tady mladí turisté závodí a těšíme se zase do hor.
Opět strmě stoupáme a během pár kilometrů projíždíme úplně jiným světem. Pryč jsou nekonečné zelené lesy, okolo nás jen skály a lišejník. Jihovýchodně od Geirangeru míjíme placený vjezd na horu Dalsnibba. Rozhodování jestli zaplatit a jet nebo ne za nás rozhoduje starší francouzská cestovatelka, která ve své staré dodávce právě sjela z hory dolů. "Jeďte! Stojí to za to! A hlavně – nefungují jim platby a tak je to zadarmo!" A už se škrábeme do téměř 1.500 metrů nad mořem. Samotná cesta byla dechberoucí. S každou další zatáčkou se otevíral další a další výhled. Třeba i na Jostedalsbreen, největší evropský pevninský ledovec. A výhled ze samotného vrcholu? K nezaplacení.
Celkem 212 km
den 32
Borgund Stavkyrkje
Tyssedal
Po noci u azurového jezera Lovatnet jsme zamířili do údolí Lærdal. Leží v něm totiž nejlépe dochovaný sloupový kostel v Norsku. Zdobí ho sochy fantastických zvířat, hlavy draků a runové nápisy. Uvnitř je pouze minimum světla a z malých oken jen výhled na středověký hřbitov, který kostel obklopuje. Majestátní dřevěná stavba z roku 1180, jako vystřižená z drsné severské pohádky, dokonale zapadá do ponuré atmosféry mlhavého norského údolí.
Údolí opouštíme skrz Lærdalský tunel. Protože je 24,5 kilometru dlouhý, rozdělili jej projektanti na tři úseky, mezi nimiž je rozšířený a barevně nasvícený prostor. Řidiči tak lépe udrží pozornost a zároveň je to moc hezká podívaná.
Závěrečný úsek do vesnice Tyssedal byl velmi náročný. Za celý den jsme měli najeto 400 kilometrů, padla tma a úzká silnice okolo Sørfjordenu, kde se jen stěží mohla vyhnout dvě auta, byla částečně v rekonstrukci. V celém norsku se staví nové nebo opravují staré silnice. V mnoha případech jen proto, aby se klikatá silnice údolím narovnala a ušetřilo se pár minut jízdy. Co nás ale vždy pobavilo, byla norská specialita, kdy přijedete k opravovanému úseku. Zastavíte na červené a čekáte. Po několika, klidně i desitkách, minut dorazí označené auto silničářů, které vás stavbou provede. A toto auto, je vždy označeno výrazým nápisem LEDEBIL.
No a proč Tyssedal? Tato nijak nevýrazná vesnice je výchozím bodem trasy k norskému NEJ – skalní útvar Trolltunga. Jdeme spát, zítra nás čeká velmi brzké vstávání a 22kilometrový pochod nevlídnou, ale překrásnou přírodou.
Celkem 402 km
den 33
Trolltunga
vodopád Langfossen
Tysværvåg
Noc v temném koutu parkoviště utekla jako voda a my se za tmy probouzíme. Rádi bysme stihli první autobus, který veze turisty z parkoviště P1 na P2, kam jsme kvůli velikosti našeho auta nemohli pokračovat. Pořádně se oblékáme, balíme do batohů náhradní oblečení, jídlo, pití a jdeme čekat na zastávku. U té stojí malé auto, ze kterého vystupuje starší milý pán v oranžové vestě a pečlivě si nás prohlíží. "Máte pořádné oblečení? Nepromokavé? Teplé? Máte jídlo, pití? Máte základní informace?" Ten pán byl jedním ze zakladatelů spolku, který zpropagoval Trolltungu po světě. A tak nám povídal o tom, jak před rokem 2018 znali Trolí jazyk jen domácí Norové. Poté, co si objednali velkoplošnou reklamu na Times Square v New Yorku, se roční návštěvnost zvýšila z 800 na 80.000 lidí. A to přineslo problémy hlavně s ničením přírody, ale také s lidmi samotnými, kteří podceňovali síly své i severské přírody. Sám zachránil několik lidí od jisté smrti... A tak začali s osvětou. Začátek trasy je vybaven mnoha výstražnými cedulemi, časovým rozpočtem, doporučenou výbavou, mapami s označenými místy pro nouzové stanování, nebo místy, na kterých může přistát vrtulník (a že ho každoročně několikrát potřebují). Po trase je pak zbudováno značení, v náročných úsecích řetězové zábradlí, ale také dvě nouzové útulny se základním vybavením pro přežití.
Autobus přijíždí a my se loučíme. Vystupujeme ve vesničce Skjeggedal a doufáme, že k ušetřeným pěti kilometrům chůze přidáme ještě další tři a půl. Tentokrát nám nejde ani tak o vzdálenost, ale o převýšení 430 metrů a hodinu a půl času. Máme štěstí a po deseti minutách klikaté jízdy malým autobusem vysedáme s několika dalšími lidmi na místě zvaném Mågelitopp – výchozím bodě našeho treku.
Začátek trasy je velmi poklidný. První kilometr a půl vede víceméně po rovnině. Pak však přichází smrtící, kilometr a půl dlouhý prudký výstup do průsmyku mezi vrcholky. Postupně začínáme odkládat vrstvy oblečení, abychom si je zase po chvíli oblékli. Začalo silně pršet a foukat. Vyškrábali jsme se na Trombeskar, máme za sebou tři kilometry. A pokud by na nás zůstal kousek suchého oblečení, vzlínající vlhkost by ho stejně dokonale promočila.
Střední část trasy vedla do mírného kopce po okraji 700 metrů vysokého útesu nad jezerem Ringedalsvatnet. Před neúprosným počasím jsme se na chvíli ukryli v jedné z nouzových kabin, snědli svačinu a vydali se na závěrečný úsek. Ten je opět ve znamení stoupání a klesání po mokré skále, přes nespočet potoků a jezírek. Také začínáme potkávat první vracející se turisty, kteří vyrazili ještě dříve než my. Všechny skupiny vede místní průvodce. Určitě vyrazili ještě za tmy, aby byli na místě sami.
Asi hodinu od cíle vidíme v dáli na louce novinku pro turisty – velké prosklené iglů, ve kterém můžete strávit noc. Za pouhých 4.750 NOK (cca 10.000 Kč) na osobu si můžete užít večerní a ranní Trolltungu a večeřet, spát a snídat na opravdu jedinečném místě.
My jsme spali a snídali na parkovišti, a tak po třech hodinách a 11 náročných kilometrech konečně přicházíme na místo. A máme štěstí. Je tady s námi jen pár lidí a nehrozí tak i několikahodinové čekání ve frontě. V klidu se rozhlížíme, fotíme, nikam nespěcháme a hlavně si užíváme toto jedinečné místo. Pocit úspěchu a výhry nad sebou samotnými nám kazí pouze jedna věc – jsme vlastně teprve v půlce treku a stejnou cestou se musíme vrátit zpět.
A ano, i my jsme cestou potkali několik dobrodruhů v džínách a bílých teniskách, úplně vyčerpané turisty a instablázny, kteří kvůli fotce na sociální sítě riskují život.
Ještě ten večer jsme se s dodávkou přesunuli dál na jih. Cestou jsme zastavili u vodopádu Langfossen, který padá z výšky 612 metrů. A díky tomu, že už asi týden v kuse pršelo, bylo v něm vody opravdu hodně.
Celkem 144 km
den 34
Sverd i fjell
Stavanger
Jørpeland
Po náročném dni jsme si naordinovali jeden odpočinkový. Čekalo nás jen necelých 100 kilometrů, během nichž jsme projeli norské čtvrté největší město Stavanger. Zastavili jsme se u památníku Sverd i fjell (Tři meče), které upomínají na bitvu z roku 872, v níž král Harald I. Krásnovlasý porazil své dva protivníky, čímž sjednotil norské území. Spolu s turisty z výletní lodi (ano, pořád té stejné) jsme si památník prohlédli a po procházce po Stavangeru pokračovali dál do městečka Jørpeland.
V Jørpelandu jsme zaparkovali v maríně s nádherným výhledem na Lysefjord a náš oblíbený supermarket REMA1000. Postupně jsme prali špinavé prádlo a nabírali síly na další den. Čeká nás totiž trek na Preikestolen – Kazatelnu, skalní blok tyčící se 604 metrů nad hladinou Lysefjordu.
Celkem 94 km
den 35
Preikestolen
Sandnes
A je to tady, dnes vyrážíme na poslední norský trek. Ráno jsme přejeli necelých 10 kilometrů na parkoviště, které je zároveň výchozím bodem cesty na Preikestolen. Počet aut a turistů všech věkových kategorií, od malých dětí až po seniory, naznačuje, že trasa nebude náročná a rozhodně na ní nebudeme sami. Z parkoviště pěšina stoupá do prudšího kopce, během pár minut jsme vysoko nad ním a otevírají se první výhledy. Příroda nevypadá nijak epicky. Mírně zvlněné kopce, porostlé stromy, dost podobné těm českým. To se ale po čase mění. Přicházíme ke skalní stěně, na kterou vedou naše oblíbené himalájské kamenné schody. A tak už zase, za skřípání našich kolen, šplháme nahoru. Celkové převýšení na trase je 460 metrů a velká část vede právě po různých schodech. Když se ale po 2,5 kilometru vyšplháte k jezeru Tjødnane, v dáli uvidíte Lysefjord a hlavně – odtud už je trasa velmi nenáročná.
Preikestolen je jedinečné místo a cesta sem za to stojí. Panoramatický výhled do okolí, na fjord pod vámi a pokud budete mít štěstí jako my, bude tam s vámi jen pár dalších turistů a vyhnete se tak hodinovému čekání na fotku.
A závěrem? Přímo na Preikestolen jsme viděli, jak starší paní dělil jen zlomek sekundy od pádu do fjordu. Alespoň by měla hezkou poslední fotku na Instagram. Cestou tam jsme počítali protijdoucí turisty. Někde na třetím kilometru nás to u čísla 500 přestalo bavit. A to jsme tady mimo sezónu. Ano, část z nich tvořili turisté z naší oblíbené zaoceánské lodi – vždy pečlivě označení. Rodiče, tahající dětské kočárky na takovou trasu, nechápeme. A všechny, kteří odhazují odpadky, proklínáme. Po cestě jsme sebrali dvě igelitky kapesníků, obalů od sladkostí, lahví a dokonce i botu. Ten jediný nešťastník se potrestal sám. A aby byl svět zase o něco spravedlivější, nutno dodat, že když nás viděl hlídač, dostali jsme celodenní parkování zdarma. V sezóně prý chodí na Kazatelnu dvakrát denně a vždy přinese minimálně dva plné velké pytle.
Celkem 62 km
dny 36 a 37
Oslo
Øyenkilen
Naší zaverečnou zastávkou v Norsku bylo Oslo. Vlastně už od Nordkappu jsme si začali všímat, jak se z nás postupně ztrácí pocit, že můžeme nechat naše auto zaparkované kdekoli bez obav. A Oslo se stalo norskou třešničkou na dortu. Zaparkovali jsme tedy v centru na malém parkovišti plném dalších obytňáků a vydali se na průzkum. Město samotné by určitě zasloužilo více času a dní, ale na nás to, po šesti týdnech v přírodě bylo až moc civilizace. Alespoň jsme se podívali na budovu Státní opery, jejíž střecha funguje jako vyhlídková terasa, padající do Oslofjordu. A nemohli jsme vynechat muzeum Edvarda Muncha, ve kterém je vystavena i jedna z verzí jeho neslavnějšího obrazu Výkřik.
Celkem 633 km
den 38
Göteborg
Švédsko, nádherná země která, v posledních letech, bojuje se smutnou realitou. Když jsme planovali cestu a zastávku v Göteborgu, všechny cestovatelské recenze varovali před spaním jinde než v opravdu drahém kempu. Nebyl snad nikdo, kdo by při parkování a nocování na jiném místě našel své auto nevykradené, nebyl svědkem gangu, tipující si své oběti nebo dokonce střelby. A tak přijíždíme k bráně kempu, který se už z dálky liší od těch, které známe. Ostnatý plot, ochranka u vstupu, všude kolem cedule varující před parkováním mimo areál. Auto tedy necháváme v kempu pod dohledem nespočtu bezpečnostních kamer a vyrážíme do centra.
Göteborg je nádherný, ale klidný pocit z jeho prohlídky nám kazí partičky mladých přistěhovalců, kteří všudemožně postavají a čekají na příležitost. A do toho mezi nimi prochází Švédové, kteří spěchají z práce domů za rodinou. Dva světy, které společně nemají šanci. A tak jsme s padající tmou zapadli i my – do restaurace na večeři a pak taxíkem zpět do kempu.
Druhý den jsme se chtěli dozvědět víc o tom, co jsme viděli. Narazili jsme na rozhovor se švédským policistou, který ma na starosti přistěhovalecké čtvrti Göteborgu a její obyvatele. Toto téma však do cestopisu nepatří, a tak jen dodám, že v ten večer, kdy jsme městem procházeli se zde staly dvě vraždy.
Celkem 225 km
dny 39 a 40
Kodaň
Rødby
Puttgarden
Po zkušenosti z Göteborgu jsme neměli chuť na další švédské město, tak jsme Malmö jen projeli. Co jsme ale nemohli a nechtěli vynechat, byl slavný Öresundský most, spojující Švédsko s Dánskem. Celá soustava, spojující skandinávský poloostrov se západní evropou, měří 16 km. Jako první přejedete necelých osm kilometrů dlouhý most, poté čtyři kilometry dlouhý umělý ostrov, následovaný třiapůl kilometru dlouhým podmořským tunelem. Pak už jen 430 metrů umělým poloostrovem a jste v Dánsku.
Kodaň jsme si jako správní turisté prohlédli z auta. Naši jedinou zastávkou byl obchod s potravinami v centru a skrz polední dopravní zácpu jsme se pomalu sunuli z města pryč. Z jihodánského Rødby jsme se trajektem přesunuli do německého Puttgardenu, přespali a hurá domů.
A nejhezčí zážitek z celé cesty? Když od nás Madla dostala kus vyplaveného dřeva z norského fjordu ❤️
Celkem 1265 km
