Rakousko a Polsko
Rok 2020, než začala Covidová epidemie, koupili jsme větší dodávku a během pandemie ji předělávali na obytnou. Práce se nám protáhla a tak místo v létě jsme vyráželi 2. října, v den přepisu naší dodávky na obytnou.
Cestopis
den 1
Soumarský most
K večeru jsme naplnili auto k prasknutí, vyzvedli Šárku a vyrazili z Prahy na Šumavu. Za tmy jsme dorazili do tábořiště Soumarský most a připojili se k místním trampům. Zazpívali si pár písniček o tom, jak je těžké nahánět krávy po prérii a šli spát. Naše první noc ve sprinterovi. Ostrý test a rovnou pěkně daleko od domova.
Celkem 176 km
den 2
Soumarské rašeliniště
Traunsee
Spalo se krásně. Topení topilo, vše fungovalo jak mělo. Až na odpad ze dřezu, ten jakoby neexistoval, a tak veškerá voda zůstávala uvnitř.
Vydali jsme se na obhlídku okolí. Tabořiště je hned vedle Muzea lehkého opevnění, kde můžete nahlédnout do plně vybaveného ŘOPíku. O kousek dál začíná Soumarské rašeliniště, které se pomalu dává do kupy po průmyslovém vytěžení a devastací komunisty. Stezka rašeliništěm končí u dřevěné rozhledny, odkud si ho pak celé můžete z výšky prohlédnout.
Po obědě jsme vyrazili směrem k Traunsee.
Celkem 219 km
den 3
Traunsee
Attersee
Noc jsme strávili v kopcích nad Traunsee, na malé farmě, která fungovala zároveň jako školka pro děti. Ráno se přihnalo stádo malých lidí a místo toho aby byli celý den zavření v jedné místnosti, hráli si venku na trávě se zvířaty z farmy.
Sjeli jsme do údolí k jezeru, které je objemově největší a také nejhlubší v celém Rakousku. Kolem něj jsou staré dřevěné rybářské domky, vyhlídková mola a travnaté plochy. V létě tady musí být nádherně, my jsme měli zamračeno a déšť. A tak jsme si alespoň udělali pár romantických fotek.
Rozhodli jsme se, že zkusíme štěstí ve vedlejším údolí u jezera Attersee. A povedlo se! Modrá obloha, sluníčko a...netáhnoucí motor našeho Mercedesu.
Celkem 40 km
den 4
Attersee
Wolfgangsee
Rano jsme vyrazili směr Mercedes Salzburg. Naštěstí měli potřebný díl skladem a za dvě hodiny jsme uháněli dál k Wolfgangsee. Nádherně tyrkysové jezero, které je v létě obleženo turisty, bylo teď téměř opuštěné. A tak jsme mohli spát přímo u jeho okraje na místech, která v sezóně stojí až 50 € za noc.
K večeru se přihnaly mraky a déšť. Nechali jsme se tedy zlákat k návštěvě souseda v kempu, který na nás celý den přátelsky pokřikoval a usmíval se. Ludwig, zedník v důchodu, se představil také jako amatérský kouzelník. Nutno říct, že jeho největším trikem bylo zmizení našich nových nerezových panáků, které s námi už dál necestovaly. Snad se o ně stará hezky.
Celkem 95 km
den 5
Wolfgangsee
Schafberg
Druhý den ráno jsme vyrazili zubačkou na horu Schafberg, která nenabízí jen pohledy na Wolfgangsee, Attersee a Mondsee. Na jejím vrcholu se také nachází několik vyhlídek, které vám zaručeně zamotají hlavu. My jsme se občerstvili v restauraci, přeptali se v pokladně zubačky na cestu a vyrazili pěšky do údolí. Cesta zpočátku příjemná a výškové metry se rychle ztrácely. Lehce nás znejistěla cedule varující, že dále je cesta vhodná pouze pro zkušené alpinisty. To ale nebyla pravda. Žádná cesta tam totiž nebyla. Jen skalní stěna, která po kilometru končila dole u jezera. Ještě pár desítek metrů jsme se snažili vydržet, ale pak se raději otočili a vyrazili zpět.
Na vrchol jsme se doplazili unavení a propocení. Asi i proto nám poslední desítky metrů fandil zájezd německých důchodců. Neměli jsme odvahu přiznat se, že nás zničilo jen pár desítek výškových metrů, a ne celá cesta z údolí. Koupili jsme si zpáteční jízdenky a spolu se zájezdem se vrátili zpět dolů.
Na noc jsme se přesunuli do našeho oblíbeného kempu u Berchtesgadenu.
Celkem 70 km
den 6
Berchtesgaden
Obersalzberg
Grundlsee
Tyhle výhledy se neomrzí. Navíc jsme za noc v kempu u Berchtesgadenu nezaplatili ani euro. Byla to poslední noc této sezóny a tak po nás majitelka nic nechtěla. Po snídani jsme se přesunuli do Obersalzbergu. Tentokrát jsme se na Orlí hnízdo nedostali. Kvůli Covidu bylo zavřeno. Muzeum otevřené bylo a navíc se zpřístupněnou další částí podzemních tunelů. Taky jsme si prošli trasu oblíbené Adolfovy procházky se zakončením u vyhlídky, kde býval slavný Teehaus.
Noc jsme měli naplánovanou u Grundlsee, nenápadného jezera kousek za Hallstattem. O co víc je jezero nenápadnější, o to víc je klidnější a téměř bez turistů.
Celkem 102 km
den 7
Hallstatt
Slunečné ráno a naši pohodu u kávy přerušilo jediné nahlédnutí na předpověď počasí. Odpoledne má začít hustě pršet a nad ránem sněžit. Podzim v Alpách končí. A my máme letní pneumatiky...
Šárka chtěla vidět Hallstatt, městečko, kde nezaparkujete, jak jsme z předchozích návštěv tušili. Takže jsme ho zase třikrát projeli tam a zpět abysme zase zaplatili 20 € za parkování v místním jediném kempu u vydřiducha. Vyjeli jsme lanovkou na vyhlídku, užili si pořádné bičování deštěm a zase rychle odjeli pryč.
Celkem 97 km
den 8
Mauthausen
Černá v Pošumaví
Praha
Osmý den byl ve znamení úprku před sněhem, před kterým jsme měli den náskok. Cestou do české nížiny jsme se zastavili v bývalém koncentračním táboře Mauthausen. Skvěle udržované muzeum je bolestnou připomínkou období, kdy lidé nebyli lidmi.
K večeru jsme překročili hranice a mířili k Lipnu do Černé v Pošumaví. Po náročném dnu jsme za tmy zaparkovali v kempu, připravili večeři a pomalu se chystali na noc. A v tu chvíli se začal po autě šířit plastový zápach. Po dlouhém hledání jsme našli lehce roztavenou součástku v rozvodu tepla. Co teď? Venku skoro mráz, topit se nedá, takže sbalit a hurá domů, do Prahy. 500 Kč za hodinu stání v kempu… zlatý Hallstatt.
Celkem 406 km
den 9
Štětín
Doma jsme vysadili Šárku, vyměnili čisté oblečení a vyrazili do Polska. Podle předpovědi to bylo jediné místo okolo, kde nemělo sněžit nebo mrznout. Cesta do Štětína byla dlouhá, ale po nových polských dálnicích celkem rychle ubíhala. Cestou u Świebodzinu jsme zahlédli osvětlenou sochu Ježíše Krista. Se svými 55 metry je to jeho nejvyšší socha na světě.
Do Štětína jsme dorazili před půlnocí a zaparkovali v malém kempu s marinou. Kromě nás tam stála ještě jedna německá posádka a několik zazimovaných karavanů. Celou noc to podle šplouchání znělo, jako bychom měli jezero Dąbie hned za autem. Až ráno za světla se ukázalo, že nás od jezera dělí velký val, a ono šplouchání byla ve skutečnosti vichřice, která rozrážela vodu o molo, lodě se jen tak tak držely na hladině a voda z nich strhávala vše, co nebylo bezpečně přivázáno.
Celkem 562 km
den 10
Sloviňský národní park
Łeba
Cesta okolo Baltu nebyla z nejpříjemnějších. Včerejší vichřice neustupovala a naše auto skvěle fungovalo jako boční plachta. Po dálnici jsme si netroufali jet rychleji než 80 km/h. To ale neplatilo pro polské řidiče kurýrních dodávek. Maximální povolenou rychlost drželi i když jim auta vlála z jedné strany dálnice na druhou.
Zastavili jsme se ve Sloviňském národním parku. I tady řádila vichřice, takže všechny ty malebné cestičky byly zaváté jehličím, plné popadaných stromů, cestu a směr jsme místy jen tušili. Ale stálo to za to. Na konci nás čekaly liduprázdné písečné duny a nadherný výhled na Balt. Písečné duny z druhé strany omývá jezero Łebsko, které je proti Baltskému moři naprosto klidné a tiché. Dechberoucí kontrast.
Za tmy jsme dorazili do kempu v Łebě. Velký a v sezóně určitě přecpaný kemp byl celý ponořený do tmy, jen na jeho začátku svítilo jedno malé okýnko. Vešli jsme dovnitř a tam stará paní v kroji. Pozdravili jsme "Dobrý večer" a jí se rozzářily oči. "Czesi, witajcie przyjaciele!" a s otevřenou náručí se vydala k nám. Krásný zážitek, na který se nezapomíná.
Nezapomíná se ale ani na prázdný, potemělý kemp, ve kterém se proháněl jen vítr a nevrlí toulaví psi. Skvělé kulisy pro béčkový horor.
Celkem 302 km
den 11
Helská kosa
Hel
Gdaňsk
Vydali jsme se na Helskou kosu, 35 kilometrů dlouhý pás pevniny oddělující Baltské moře a Pucký záliv. V nejužším místě má pouze 150 metrů,vede po ní silnice, železnice, letní sídlo zde má i polský prezident a na jejím konci je město Hel. Toliko z turistických lákadel. Ve skutečnosti je to ale vlastně jen dlouhá silnice lesem, na jejímž konci je fakt ošklivé město.
Nezdrželi jsme se dlouho a vyrazili dál směrem na Gdaňsk. Zaparkovali v centru v maríně a těšili se na ráno. Už při příjezdu totiž centrum vypadalo nádherně.
Ráno jsme tedy nedočkaví vyrazili pěšky do města. První překvapní byl zvedací most pro pěší, který překlenoval řeku Motława. Už před ním začíná překrásná historická část plná domů z červených cihel, které se mísí s moderní architekturou.
Abysme měli lepší výhled, vystoupali jsme na věž zvonice katedrály. Výhled stál opravdu za to a jako bonus jsme si pro sestup vybrali pravé poledne. Pokud se, jako Petra, bojíte výšek, tak scházet dolů po děrovaných schodech, mít pod sebou 70metrovou hloubku a do toho se jen dva metry vedle vás rozezní jeden z největších zvonů Evropy – k nezaplacení. Vstup 16 PLN.
Celkem 208 km
A tak odzvonilo i našemu výletu. Teď už jen nudná dálnice až domů. Ikdyž na tu nikdy nezapomeneme. Někde v polském středozemí totiž Petra narazila na inzerát nabízející štěnata... a tak jsme z Vysočiny domů přivezli Madlu.
