Německo a Rakousko s VW T3
Naše první cesta s vlastnoručně přestavěnou dodávkou. Auto ještě zdaleka nebylo hotové, ale už jsme prostě chtěli vyrazit. S novým, nevyzkoušeným motorem a hlavně daleko!
Cestopis
den 1
Z Prahy do Mnichova
Odpolední cesta po dálnici z Prahy do Mnichova se starou VW T3, která díky zaseklé klapce topila jako by venku bylo 20 pod nulou, byla dlouhá. Napůl ogrilovaná pravá noha přestala bolet v momentě, kdy se na setmělé dálnici začala světla aut jedoucích za námi přiblížovat mnohem blíž a s čím dál víc agresivním troubením nás předjížděla. Tak se nezblázníme, máme staré auto a beztak - stěžujte si u svých předků, že ho nevyrobili rychlejší. S úplnou tmou nám došlo, že nesvítíme. Naštěstí jsme světla zvládli rychle opravit a mohli pokračovat dál. Do Mnichova jsme dorazili pozdě v noci. Na druhou stranu, průjezd městem byl rychlý a bez kolon. Na noc jsme zaparkovali pod Mnichovem u Starnberger See. Místo nevypadalo vůbec přívětivě, jen tma, křoví a někde v dáli šplouchala voda. Spousta zážitků a to byl teprve první den.
Jaké překvapení nás čekalo ráno. Nádherně čisté jezero a ty výhledy!
Celkem 384 km
den 2
Benediktbeuern
Garmisch-Partenkirchen
Druhý den jsme vyrazili do univerzitního městečka Benediktbeuern. Krátce nahlédli do místního kláštera a pak si konečně dali náš milovaný currywurst. Cesta do Garmische pak ubíhala mnohem lépe. V Ga-Pa jsme zakotvili v kempu s nádherným výhledem na okolní hory. Večer, když němečtí důchodci zapnuli své satelity, vyrazili jsme na obhlídku města. Tou dobou jediný otevřený podnik byla místní nálevna, v ní otrávená obsluha a my...
Ukázalo se, že když natankujeme plnou nádrž, nafta nám někde teče. Myslím, že na té krásné, čisté, eko bio pumpě uprostřed zelených pastvin, se mastné smradlavé kolo, které pod náma zůstalo, hezky vyjímalo.
Celkem 90 km
den 3
Garmisch-Partenkirchen
Zugspitze
Innsbruck
Ráno jsme se sbalili a vyrazili dál. Sousedi v kempu se na nás poprvé usmáli. Asi z radosti, že ten pojízdný naftový cirkus odjíždí. Prošli jsme si zbytek města, podívali se na slavné skokanské můstky a vydali se dál na jih. No a proč se cestou nekouknout na Zugspitze, která je nejvyšší německou horou (2962 m n. m.) a zároveň hraniční horou mezi Německem a Rakouskem? Samozřejmě lanovkou za krásných 40 € na osobu (dnes je to cena za jeden směr, zpáteční aktuálně stojí 60 €).
Přejeli jsme hranici do Rakouska a čekal nás už jen sjezd plný překrásných výhledů dolů do Innsbrucku. Den jako korálek.
Naši pohodu začíná lehce narušovat dopravní značení okolo silnice. Napřed zákaz vjezdu cyklistům, za zatáčkou zákaz vjezdu náklaďákům nad 7,5 tuny, za dalších 100 metrů cedule se smrtkou a na ní Schnell to Hell. Přidává se upozornění na 16% klesání následující kilometr. No tak to přeci není nic zvláštního, jsme v Alpách. Auto sice staré, ale v dobrém stavu. Když však míjíme čtvrtou ceduli 16% klesání následující 2 kilometry, začínáme v kabině doslova cítit problém – brzdové obložení. Zařazená nejnižší rychlost nepomáhá. Naše stará T3 chce prostě jet a je jí jedno jak, kam a s kým. Záchranný stěrkový protisvah přes kouř nevidíme a uspěšně jej míjíme. V poslední možné chvíli, s hasičákem připraveným k zásahu, sjíždíme na prvním možném sjezdu do vesničky. Zastavujeme (díky bohu a protisvahu) a další hodinu běháme okolo auta, na kouřící brzdy lijeme vodu a snažíme se před místními zvědavci předstírat, že je to úplně v pohodě.
Když brzdy zchládly, vydali jsme se zpět na svah a dokončili tenhle fajn zážitek. Naštěstí bez dalších vizuálních efektů. Den jak korálek...
Celkem 63 km
den 4
Innsbruck
Hall in Tirol
Večer jsme chtěli zaparkovat v kempu za Innsbruckem v městečku Hall in Tirol. Uprostřed sezóny, bez rezervace, ideální. Přijeli jsme ke kempu, minuli deset karavanů, na které zbylo místo už jen na parkovišti před kempem a suverénně zastavili uprostřed před recepcí. Ze tmy kempu se vynořila podivná postava obdivující naše auto. Zdvořile jsme prohodili pár slov a až když jsme mu anglicky vysvětlili, že hledáme místo, tak se uvedl jako správce. Prý miluje T3, sám jednu měl a samozřejmě nám dá nejlepší místo v kempu! To že je kemp plný, nám došlo až ráno, když jsme míjeli lehce nevrlé posádky obytnáků z parkoviště.
Vlakem jsme přejeli zpět do Innsbrucku, toulali se městem, viděli slavný zlatý dům, kostely, i vyhlídkovou věž. A když v Innsbrucku na věž, tak se samozřejmě podíváme na přílety a odlety na místní letiště. Téměř 2 hodiny na věži můžou být s postupem času lehce nudné. Obzvlášť, když se dočkáte jednoho jediného odletu – směrem od vás...
den 5
Achensee
Zell am See
Achensee, musíte vidět Achensee. Největší jezero v Tyrolsku, zvané též Tyrolské moře. A to skutečně připomíná, minimálně teplotou podobnou jako má Balt v lednu.
Odpoledne jsme dorazili do kempu v Zell am See. Po pěti dnech na cestě nás zlaté kohoutky, vyhřívaná podlaha a ambientní hudba v místních koupelnách lehce překvapily. A aby ten den bylo zážitků dostatek, v tomto hoch kempu, plném nejmodernějších aut, náš prastarý plynový vařič vypustil do okolí vyšší než vysokou dávku plynu. Sousedé tak u večeře sledovali, jak ti mladí dobrodruzi z malého roztomilého autíčka, za jekotu plynového alarmu, běhají okolo, větrají a snaží se neupadnout do mdlob.
Ten večer Němci satelity nezapnuli.
Celkem 48 km
den 6
Berchtesgaden
Obersalzberg
Ráno jsme vyrazili na poslední zastávku naší cesty Rakouskem - Berchtesgaden. Dříve centrum nacismu, dnes centrum turismu. Se zkušeností s přistáním v Innsbrucku jsme se rozhodli, že auto necháme dole ve městě a na Obersalzberg pojedeme autobusem. Vede k němu totiž kopec, ze kterého vašemu autu smrdí brzdy, i když kolem jen projíždíte. Na Obersalzbergu je muzeum Dokumentation Obersalzberg, zabývající se historií tohoto místa. Sídlo zde měl každý, kdo v okolí Adolfa něco znamenal. Z těchto domů zde, až na pár výjimek, mnoho nezůstalo. Ale i tak je to hezká procházka po místech, kde se psaly dějiny.
A zlatým hřebem je Kehlsteinhaus neboli Orlí hnízdo, jak jej pojmenovali spojenci při osvobozování Evropy. Dárek pro Adolfa k jeho narozeninám. Impozantní stavba, ve které se konaly schůzky a oslavy, do které vede zlatý výtah středem hory a která z výšky 1820 m n. m. nabízí dechberoucí výhledy do okolí. Skvělý dárek pro člověka, který se bojí výšek.
Téměř pod vrchol vede klikatá silnička, po které mohou jezdit pouze místní speciální autobusy. A taky stezka pro pěší.
Večer jsme narazili na kemp/nekemp kousek od Berchtesgadenu. Velká štěrková plocha nad zapomenutou vesničkou. Majitelka přichází každý večer po sedmé hodině, zaregistruje nově přijízdějící, prohodí pár slov a zase schází do údolí.
Klid, výhledy, ráj...a 10 € za noc.
Celkem 77 km
den 7
Lipno
Rozhodli jsme se, že si cestu domů rozdělíme na dvě části s tím, že přespíme v kempu na Lipně. Cesta po vedlejších silnicích, skrz pole a louky, hezky ubíhala. Že jsme přijeli do českého kempu bylo hned znát. Zaplaťte i za teplou vodu v korytě u umývárny, večer je diskotéka, k jídlu máme klobásu nebo smažák s hranolkama.
Našli jsme si místo na louce ve svahu, hezky na očích obdivovatelům starých strojů. Vystoupili, na dálku pozdravili všechny nové sousedy a s hrdostí majitelů starého, ale krásného vozu jsme zavřeli šoupačky a udělali první krok směrem k vodě. No a v tu chvíli šoupačky upadly...
Po týdnu plném zažitků nás toto ale nemohlo rozhodit. Dveře jsme nasadili a s hlavou vztyčenou prošli středem bývalých obdivovatelů přímo ke stánku s teplým pivem, mastnou klobásou a přepáleným smažákem s hranclema.
Cestou do Prahy Petra po 100 metrech jízdy utrhla plynové lanko.
Celkem 216 km
